Pamiatka zosnulých

[KUBO]

Podľa motta:"i bastlíři jsou většinou normální lidé, co nedrží v ruce štípačky a šroubovák 24 hodin denně" som založil toto vlákno v období, keď spomíname na tých, ktorí už nie sú medzi nami. V živote každého z nás sa nájde niekto, na koho spomíname a kto sa nám najviac zakorenil v srdci a jeho strata nás bolí. Ak chcete, môžte prispievať, ak je to proti pravidlám, môžete zmazať.
Pred 14 rokmi som jedného krásneho májového dňa prišiel o prvorodeného syna. Nešťastnou náhodou sa pretlačil medzi balkonove zábradlie keď manželka vešala prádlo a z 1. poschodia spadol na chodník. Bojoval 10 dní, no bohužiaľ svoj boj prehral.

Chýba nám stále.

[Michal22]

Ahoj,
když jsi mi říkal, že jsi přišel o syna, napadlo se mě zeptat, jak se to stalo. Ale pak jsem si uvědomil, že když to budeš chtít říct, řekneš to i bez otázky.
Je to smutné

V neděli jsem byl se svojí máti na hřbitově, kde leží její rodiče, ale i její prvorozený syn, můj nejstarší brácha. Umřel ve dvou měsících, na vrozenou vadu. Ač jsem jej nikdy nepotkal, je mi trošku úzko, když se na pomníček dívám- přeci jen byl moje krev, navíc pro rodiče to muselo být nepředstavitelné.

Na dobré lidi vzpomínejme jen a jen dobře...

[Michal22]

Ahoj,
když jsi mi říkal, že jsi přišel o syna, napadlo se mě zeptat, jak se to stalo. Ale pak jsem si uvědomil, že když to budeš chtít říct, řekneš to i bez otázky.
Je to smutné

V neděli jsem byl se svojí máti na hřbitově, kde leží její rodiče, ale i její prvorozený syn, můj nejstarší brácha. Umřel ve dvou měsících, na vrozenou vadu. Ač jsem jej nikdy nepotkal, je mi trošku úzko, když se na pomníček dívám- přeci jen byl moje krev, navíc pro rodiče to muselo být nepředstavitelné.

Na dobré lidi vzpomínejme jen a jen dobře...

[Radovan_79]

Ach jo... Tohle kdo nezažije, ten to nepochopí.
Ono je něco jiného, když vám umře babička/děda ve věku 80+, to už tak nějak čekáte každým dnem a je to přirozený běh. I tak jste z toho pak vedle. Ale pochovat vlastní dítě...

[Milan_F]

V neděli mi umřela máma (62). Pořád čekám, kdy z toho blbýho snu procitnu...

[Hejnicek]

Me pred pul rokem, je to tezke.
Uz mi nikdy nezavola, jak se mam....

[MetalGod]

KUBO: To je mi moc líto , doufám, že se moc netrápil.
Jenže... možná lepší, že to takhle dopadlo, možná by měl vážný trvalý následky a jak Ty, tak Tvoje žena, stejně i ostatní, jimž na někom z vás záleží, byste se velmi trápili, stejně jako rodiče mýho kamaráda, jehož jsem, protože bydlel kousek vedle, znal od mala, jemuž ve 12 letech zjistili leukémii.
U tý to neskončilo. Rozlezlo se mu to na jádra, na slinivku, na štítnou žlázu a kdo ví, kam ještě. Ozařování, chemoterapie, nevratně mu to poškodilo organismus, změkly a zdeformovaly se mu kosti, hlavně kyčle.
Jeho rodiče chřadli stejně jako on, byli na dně fyzicky, psychicky i finančně, protože náklady spojený s léčbou byly značný, byli na antidepresivech, smrtelně vyčerpaný.
Poslední asi rok byl na morfiu, nic jinýho mu nepomáhalo, tedy ze začátku, na konci mu nepomáhalo ani to. Furt ho vidím před očima, jak se slzama v očích bezvládně leží na matraci na zemi, jako kus hadru. Až 4 roky po tom, co mu diagnostikovali leukémii, po 4 letech utrpení, v jeho 16 letech si pro něj na začátku letních prázdnin zubatá konečně přišla.

No a když tenhle urputně bojoval o život, na jaře jsem zažil pravej opak:
Když jsem byl ve špitále na pozorování na vyloučení původní diagnózy, epilepsie, na kterou jsem se celej loňskej rok bezúspěšně léčil, z čehož vyplynulo, že jsem žádnou nikdy neměl a že její léčba mi dost uškodila, přivedli tam jednoho dědka.
Devadesátiletej stařík, kost a kůže, fyzicky naprosto zdravej, neuvěřitelně ohebnej, soběstačnej, nebral žádný prášky, jako třeba na tlak, cukrovku a podobně, měl vevynikající kondici paměť a myšlení, jen byl dost nahluchlej.
Chvíli předtím, než ho přivezli, žil spokojeným životem se svou ženou v malým baráčku, prostě taková idylka, oba se měli i po těch mnoha letech rádi.
Jednoho dne si jeho milující a milovaná žena zlomila nohu v krčku, museli ji hospitalizovat a on zůstal doma sám. Teda chvilku potom se k němu nakvartýroval jeden z jeho synů, jenž nemohl moc na nohu, druhej, učitel, ho navštěvoval pokaždý, když měl volno. Oba sice vypadali jak z jihoukrajinský mafie, ale měli výborný vychování a i přesto, že na tom finančně nebyli dobře, snažili se, aby jejich táta nestrádal. Jenže prd platný.
On ten dědula, Vašek se jmenuje/jmenoval (nevím, jestli ještě žije), byl jednak paličatej a jednak si uvědomil, že svou milovanou babičku, jak jí říkal, možná viděl naposledy, jednak si uvědomil svůj věk - se svou babičkou si připadal furt mladej. Následovaly deprese, co jednoho dne vyústily v pokus o sebevraždu, chtěl si brzo ráno lehnout pod vlak, naštěstí (nebo naneštěstí?) ho jeho syn zachránil.
Zpočátku z něj byla hromádka neštěstí, protože jsem neměl co na práci, snažil jsem se mu pomáhat nejlíp, jak jen to šlo, i přesto, že nejsem verbálně komunikativní, snažil jsem se s ním konverzovat. Velmi inteligentní člověk, vzdělanej, brilantní paměť, čehož jsem využíval, dokonce došlo na tykání, což bylo docela zajímavý, když mezi náma byl věkovej rozdíl 60 let.
Jenže jak jednu chvíli byl suprovej, pak, ve zlomku vteřiny, se zásadně změnil - začal brečet, volat babičku, říkal, že mu to nikdy neodpustí, nejednou se snažil zabít se tím, že spadne s postele, nebo se za chůze svalí na dlažbu, měl pocity derealizace, nevěřil tomu, co vidí a slyší. Byl to velmi bolestivej pohled na něj.
Zjistil jsem ale, co na něj platí, co alespoň zmírní tyhle jeho stavy - bejt na něj tvrdej a trochu i sprostej (jak jsem psal, jednalo se o paličáka). Zpočátku se personálu nelíbilo, že jsem na něj tvrdej, ale když viděli efekt, neměli námitek. Dokonce mi říkal, že jsem jeho strážnej anděl, a tak mi říkal přede všema, takže jsem byl furt rudej jak bolševik, ale i toho jsem využíval, takže když se zhroutil, šel jsem k němu s nasraným výrazem (viděl dobře, četl bez brejlí!) a on "Anděli, jsi to Ty?", tak jsem na něj: "Jo, Vašku, jsem to já a jak vidíš, jsem nasranej. Víš, kdo jsem?! Víš! A jistě víš i to, že na světě není nikdo jinej, než já, kdo ví, že když se zabiješ, nedostaneš se do nebe, ale do pekla. Vážně tam chceš? Vyser se na to, odtamtud není návratu! Až na Tebe přijde řada, což se stane, nikdo není nesmrtelnej, půjdeš do nebe. Teď se sebereš, vemeš si boty a půjdeš hrát karty!". Chvíli ještě kňoural, ale pak jsme karty hráli a on byl zase docela v pohodě.
Jenže tohle se stávalo několikrát denně, v noci taky, bylo to vysilující, moc jsem toho nenaspal, hlídal jsem ho, když šel po chodbě na WC, musel jsem za ním, protože když by ho to popadlo a chtěl s sebou seknout na dlažbu, měl jsem šanci ho zachytit a případně odnýst do postele.
Zdravotnickej personál ale usoudil, že sám jeho bezpečnost zajistit nemůže, že se v týhle věci angažuju až příliš, proto ho poslali za jeho babičkou do domova důchodců.
Nevím, jak na tom je, jeho jednoho syna jsem viděl chvíli potom, když mi přišel poděkovat, prej byl v pořádku, jenže já nevím, doteď nevím, jestli jsem dělal dobře, nebo jestli jsem mu neublížil, jestli jsem to dělal pro něj, nebo pro svý ego, jestli je se svou babičkou, nebo jestli je smrt nerozdělila. Jenom vím, že i když jsem navenek byl chladnej, uvnitř mně to tuze bolelo, protože už tehdy jsem věděl, že se z takovejch traumat dostává velmi těžko, přesto jsem doufal, že se najde způsob, kterej mu pomůže, taky proto, že jsem se velmi přesvědčivě dokázal vcejtit do jeho myšlení a pocitů. Nechtějte to nikdo zažít, i když třeba KUBO něco takovýho zažil.
Protože existovala minimální šance na to, aby se z toho v tomhle úctyhodným věku dostal, tu smrt, rychlou a bezbolestnou, jsem tomuhle výjimečnýmu člověku přál.

[MetalGod]

KUBO: To je mi moc líto , doufám, že se moc netrápil.
Jenže... možná lepší, že to takhle dopadlo, možná by měl vážný trvalý následky a jak Ty, tak Tvoje žena, stejně i ostatní, jimž na někom z vás záleží, byste se velmi trápili, stejně jako rodiče mýho kamaráda, jehož jsem, protože bydlel kousek vedle, znal od mala, jemuž ve 12 letech zjistili leukémii.
U tý to neskončilo. Rozlezlo se mu to na jádra, na slinivku, na štítnou žlázu a kdo ví, kam ještě. Ozařování, chemoterapie, nevratně mu to poškodilo organismus, změkly a zdeformovaly se mu kosti, hlavně kyčle.
Jeho rodiče chřadli stejně jako on, byli na dně fyzicky, psychicky i finančně, protože náklady spojený s léčbou byly značný, byli na antidepresivech, smrtelně vyčerpaný.
Poslední asi rok byl na morfiu, nic jinýho mu nepomáhalo, tedy ze začátku, na konci mu nepomáhalo ani to. Furt ho vidím před očima, jak se slzama v očích bezvládně leží na matraci na zemi, jako kus hadru. Až 4 roky po tom, co mu diagnostikovali leukémii, po 4 letech utrpení, v jeho 16 letech si pro něj na začátku letních prázdnin zubatá konečně přišla.

No a když tenhle urputně bojoval o život, na jaře jsem zažil pravej opak:
Když jsem byl ve špitále na pozorování na vyloučení původní diagnózy, epilepsie, na kterou jsem se celej loňskej rok bezúspěšně léčil, z čehož vyplynulo, že jsem žádnou nikdy neměl a že její léčba mi dost uškodila, přivedli tam jednoho dědka.
Devadesátiletej stařík, kost a kůže, fyzicky naprosto zdravej, neuvěřitelně ohebnej, soběstačnej, nebral žádný prášky, jako třeba na tlak, cukrovku a podobně, měl vevynikající kondici paměť a myšlení, jen byl dost nahluchlej.
Chvíli předtím, než ho přivezli, žil spokojeným životem se svou ženou v malým baráčku, prostě taková idylka, oba se měli i po těch mnoha letech rádi.
Jednoho dne si jeho milující a milovaná žena zlomila nohu v krčku, museli ji hospitalizovat a on zůstal doma sám. Teda chvilku potom se k němu nakvartýroval jeden z jeho synů, jenž nemohl moc na nohu, druhej, učitel, ho navštěvoval pokaždý, když měl volno. Oba sice vypadali jak z jihoukrajinský mafie, ale měli výborný vychování a i přesto, že na tom finančně nebyli dobře, snažili se, aby jejich táta nestrádal. Jenže prd platný.
On ten dědula, Vašek se jmenuje/jmenoval (nevím, jestli ještě žije), byl jednak paličatej a jednak si uvědomil, že svou milovanou babičku, jak jí říkal, možná viděl naposledy, jednak si uvědomil svůj věk - se svou babičkou si připadal furt mladej. Následovaly deprese, co jednoho dne vyústily v pokus o sebevraždu, chtěl si brzo ráno lehnout pod vlak, naštěstí (nebo naneštěstí?) ho jeho syn zachránil.
Zpočátku z něj byla hromádka neštěstí, protože jsem neměl co na práci, snažil jsem se mu pomáhat nejlíp, jak jen to šlo, i přesto, že nejsem verbálně komunikativní, snažil jsem se s ním konverzovat. Velmi inteligentní člověk, vzdělanej, brilantní paměť, čehož jsem využíval, dokonce došlo na tykání, což bylo docela zajímavý, když mezi náma byl věkovej rozdíl 60 let.
Jenže jak jednu chvíli byl suprovej, pak, ve zlomku vteřiny, se zásadně změnil - začal brečet, volat babičku, říkal, že mu to nikdy neodpustí, nejednou se snažil zabít se tím, že spadne s postele, nebo se za chůze svalí na dlažbu, měl pocity derealizace, nevěřil tomu, co vidí a slyší. Byl to velmi bolestivej pohled na něj.
Zjistil jsem ale, co na něj platí, co alespoň zmírní tyhle jeho stavy - bejt na něj tvrdej a trochu i sprostej (jak jsem psal, jednalo se o paličáka). Zpočátku se personálu nelíbilo, že jsem na něj tvrdej, ale když viděli efekt, neměli námitek. Dokonce mi říkal, že jsem jeho strážnej anděl, a tak mi říkal přede všema, takže jsem byl furt rudej jak bolševik, ale i toho jsem využíval, takže když se zhroutil, šel jsem k němu s nasraným výrazem (viděl dobře, četl bez brejlí!) a on "Anděli, jsi to Ty?", tak jsem na něj: "Jo, Vašku, jsem to já a jak vidíš, jsem nasranej. Víš, kdo jsem?! Víš! A jistě víš i to, že na světě není nikdo jinej, než já, kdo ví, že když se zabiješ, nedostaneš se do nebe, ale do pekla. Vážně tam chceš? Vyser se na to, odtamtud není návratu! Až na Tebe přijde řada, což se stane, nikdo není nesmrtelnej, půjdeš do nebe. Teď se sebereš, vemeš si boty a půjdeš hrát karty!". Chvíli ještě kňoural, ale pak jsme karty hráli a on byl zase docela v pohodě.
Jenže tohle se stávalo několikrát denně, v noci taky, bylo to vysilující, moc jsem toho nenaspal, hlídal jsem ho, když šel po chodbě na WC, musel jsem za ním, protože když by ho to popadlo a chtěl s sebou seknout na dlažbu, měl jsem šanci ho zachytit a případně odnýst do postele.
Zdravotnickej personál ale usoudil, že sám jeho bezpečnost zajistit nemůže, že se v týhle věci angažuju až příliš, proto ho poslali za jeho babičkou do domova důchodců.
Nevím, jak na tom je, jeho jednoho syna jsem viděl chvíli potom, když mi přišel poděkovat, prej byl v pořádku, jenže já nevím, doteď nevím, jestli jsem dělal dobře, nebo jestli jsem mu neublížil, jestli jsem to dělal pro něj, nebo pro svý ego, jestli je se svou babičkou, nebo jestli je smrt nerozdělila. Jenom vím, že i když jsem navenek byl chladnej, uvnitř mně to tuze bolelo, protože už tehdy jsem věděl, že se z takovejch traumat dostává velmi těžko, přesto jsem doufal, že se najde způsob, kterej mu pomůže, taky proto, že jsem se velmi přesvědčivě dokázal vcejtit do jeho myšlení a pocitů. Nechtějte to nikdo zažít, i když třeba KUBO něco takovýho zažil.
Protože existovala minimální šance na to, aby se z toho v tomhle úctyhodným věku dostal, tu smrt, rychlou a bezbolestnou, jsem tomuhle výjimečnýmu člověku přál.

[radioelectrum]

kousek od nás jeden starší pán co byl vždy veselý, vždy se usmíval a oplýval dobrou náladou přišel o syna motorkáře, během několika měsíců zcela zešedivěl, a pořád má takový ustaraný výraz, s ostatními se již moc nebaví, už to není on.
na jaře zemřel můj strýc (mámin mladší brácha) byl to dříč, nikdy nebyl nemocný a najednou se svalil a už ho nezachránili. teď by se dožil 60ti let.

[TAKJAN]

Mně zemřel před čtyřmi roky na vánoce nejlepší kámoš. Večer šel spát a už se neprobudil...

[mtajovsky]

Tak já to taky využiji a věnuji vzpomínku svému zpočátku obchodnímu partnerovi, poté kamarádovi a nakonec i příteli. Spolupracovali jsme 15 roků, než mi před 8 lety ve věku 48 roků zemřel na rakovinu jater ...

[mtajovsky]

Tak já to taky využiji a věnuji vzpomínku svému zpočátku obchodnímu partnerovi, poté kamarádovi a nakonec i příteli. Spolupracovali jsme 15 roků, než mi před 8 lety ve věku 48 roků zemřel na rakovinu jater ...

[Celeron]

Taky jsem si vzpoměl na bráchu... Před 6 lety se mu asi zamotala hlava (měl problémy s kolísáním tlaku), spadnul pozpátku z třetí !!! příčky žebříku a dopadl týlem na zámkovou dlažbu. Při takovým pádu tam bohužel ruce nestrčíš... Otok mozku, za 10 dní zemřel. Nebylo mu ještě ani 40, zůstala po něm žena a synovci, tenkrát 9 a 14 let ... Život je někdy pěkná svině.

[EKKAR]

I já mám 3 podobný vzpomínky ...
První - nejstarší je na mýho tátu, kterýho si odvedla Zubatá doslova od kafe po obědě - to kafe si poručil, ale už se ho nenapil, infarkt byl rychlejší... Dodneška kdykoliv mám něco vymejšlet, vzpomínám jak by to učunil on ... v únoru už to bude přesně 20 let - zbejvalo mu tenkrát 6 tejdnů do 51. narozenin ...

Druhá vzpomínka je na mýho nevlastního bráchu, kterej skončil úplně stejným způsobem - masívním infarktem myokardu, akorát mu bylo jen 39... Padnul, zrudnul a ani 3/4 hodiny trvající resuscitace personálem RZS ho nedokázala vrátit. Jeho odchod provázela ještě jedna nepříjemná zkušenost, kdy jsem musel kvůli neschopnosti personálu místní pohřební služby zajistit aspoň základní obsluhu reprodukční aparatury pro muziku nakonec celej rozlučkovej obřad ozvučit včetně výběru muziky sám, na vostro a bez zvukový zkoušky prostoru - doslova noční můra pro každýho, kdo má o zvukařině a ozvučení aspoň základní představu ...

A třetí vzpomínku bych rád věnoval Jardovi Jandlovi, TV servisákovi z Poličky, kterej chodil sem na Bastlírnu pod nickem "zajemce". Pro toho si Zubatá přišla bohužel prostřednictvím rakoviny, se kterou Jarda bojoval několik let a nakonec jí podlehnul na podzim před dvěma roky ...

Budiž jim všem náhrobní deska lehká.

[EKKAR]

I já mám 3 podobný vzpomínky ...
První - nejstarší je na mýho tátu, kterýho si odvedla Zubatá doslova od kafe po obědě - to kafe si poručil, ale už se ho nenapil, infarkt byl rychlejší... Dodneška kdykoliv mám něco vymejšlet, vzpomínám jak by to učunil on ... v únoru už to bude přesně 20 let - zbejvalo mu tenkrát 6 tejdnů do 51. narozenin ...

Druhá vzpomínka je na mýho nevlastního bráchu, kterej skončil úplně stejným způsobem - masívním infarktem myokardu, akorát mu bylo jen 39... Padnul, zrudnul a ani 3/4 hodiny trvající resuscitace personálem RZS ho nedokázala vrátit. Jeho odchod provázela ještě jedna nepříjemná zkušenost, kdy jsem musel kvůli neschopnosti personálu místní pohřební služby zajistit aspoň základní obsluhu reprodukční aparatury pro muziku nakonec celej rozlučkovej obřad ozvučit včetně výběru muziky sám, na vostro a bez zvukový zkoušky prostoru - doslova noční můra pro každýho, kdo má o zvukařině a ozvučení aspoň základní představu ...

A třetí vzpomínku bych rád věnoval Jardovi Jandlovi, TV servisákovi z Poličky, kterej chodil sem na Bastlírnu pod nickem "zajemce". Pro toho si Zubatá přišla bohužel prostřednictvím rakoviny, se kterou Jarda bojoval několik let a nakonec jí podlehnul na podzim před dvěma roky ...

Budiž jim všem náhrobní deska lehká.

[Nakadah]

Už to bude 24let, co táta uklouzl při řezání dřeva a spadl trupem na roztočenou cirkulárku. Je spousta věcí co jsme si neřekli, doufám že by na mě a na bráchu hlavně byl pyšnej. Tak mu teď večer jedu zase zapálit svíčky...

[Sandal]

Půjdu taky zapálit svíčky.Mám to na hřbitov asi 100m.Leží tam děda a babička z máminný strany.Děda umřel v roce 86 na cukrovku.Babička šla pár let za ním.Měla Huntingtonovu chorobu.

Taky vzpomínám na kamaráda Toníka kterej se v roce 2006 utopil v zatopenym lomu v Kolíně.

[Celeron]

[hafca]

Taky pálíme v tuhle dobu svíčky za naše blízké.
Táta umřel před šestnácti lety den před svými osmdesátými narozeninami. Letěl s maminkou do Řecka k moři, přistáli, ubytovali se, šli k moři a dostal nápad, že se vykoupe. Asi únava po letu, ale z moře ho vynesli. Dostal masivní infarkt a vrátil se nám domů v zinkové rakvi. Maminka ho o pár let přežila, ale už nikdy se z života netěšila jako když byla s ním.

[hafca]

Taky pálíme v tuhle dobu svíčky za naše blízké.
Táta umřel před šestnácti lety den před svými osmdesátými narozeninami. Letěl s maminkou do Řecka k moři, přistáli, ubytovali se, šli k moři a dostal nápad, že se vykoupe. Asi únava po letu, ale z moře ho vynesli. Dostal masivní infarkt a vrátil se nám domů v zinkové rakvi. Maminka ho o pár let přežila, ale už nikdy se z života netěšila jako když byla s ním.