Otázky z úplných základů, aneb...

[julo245]

Poradte:
1a/ Kondenzator s napätim 10 volt, to znamena že ma na kladnom polepe plus 5 volt potencial a zapornom polepe minus 5 volt potencial?
1b/ Ked pride impulz zaporny 1 volt na kladny polep, kde je potencial 5volt, potencial polepu sa zniži na 4 volt? A na zapornom polepe toho isteho kondenzatoru sa zniži na minus 4volt?

2/ U kryštalky nechapem vec: na kondenzatore za diodou /filtrovaci/, ked dioda kladnu prepousta polvlnu, sa nabije kondenzator hore polep za diodou plus, dolu polep minus, no ale podľa toho čo som čital ak na rezonančnom obvode sa meni stale napätie raz hore plus a dole minus a potom naopak hore minus a dolu plus, vtedy je napatie na spoločnom vedeny tam, kde sa pripaja zem, raz aj plus napätie?
Alebo nikdy nieje napätie /potencial/ na spoločnom kde sa pripaja zem plus ?Ak nie tak prečo?Lebo je pripojene na zem /nulovy potencial /?

3/ Ked kondenzator je nabity kladny polep plus 5voltov a zaporny minus5 voltov a pride kladny naboj/impluz / na kladny polep 5 voltov zvyši sa napatie na 10 plus kladny polep a zaporny 10 minus ? A každym daľšim nabojom by sa to stale zvyšovalo?

4/ http://ok1ike.c-a-v.com/soubory/transtalka_2.htm ---skadiaľ sa beru napatia pre kolektory, bazi, emitory tranzistorov? Emitory z kondenzatoru C1? bazi z spoločny vodić? kolektory??? Na kostre je raz kladne a raz zaporne napatie/potencial/?

5/ Keď mam kondenzatory v serii na jednom je 10volt a druhom tiež 10volt a pripojim tam vodič s nulovym potencialom do stredu ich V stredu ich bude vždy nulovy potencial? A ake bude po pripojeny tohto nuloveho potencialu ich vysledne napatie? Bez nuloveho viem /20 voltov/.

6/ Nulovy potencial vodič znamena vodič, kde su naboje s nulovym potencialom? Možu byť tam ale kladne alebo zaporne naboje? Alebo žiadne naboje tam nie su len nulovy potencial? Zem ma zaporny naboj?

Ďakujem za každu odpoveď .

[Hill]

Na všechny otázky je v podstatě jedna společná odpověď: potenciál můžeš definovat jen ve vztahu k nějaké referenční úrovni.
Protože kondenzátor má jen dva polepy, má také jen dva vývody, z nichž jeden je spojený například s kostrou zařízení (u krystalky se tato spojuje s uzemněním) a u kostry se předpokládá, že má nulový potenciál.
Můžeš samozřejmě zvolit za nulový potenciál i opačný polep, pak bude mít potenciál na zbývajícím vývodu kondenzátoru opačné znaménko.

V té krystalce sedí dva kondenzátory (ladicí rotorem a filtrační jedním polepem) na zemním spoji, kostře. To je nula. Zatímco potenciál na druhém vývodu filtrační kapacity může nabývat jen jedné polarity (podle toho, jakým směrem je polarizovaná dioda, která ho nabíjí, aby se mezi půlvlnami zase mohl vybíjet přes sluchátka), na deskách statoru ladicího kondenzátoru střídavě je potenciál kladný a záporný, prostě na něm je střídavé napětí, zde proti zemi.

A, aby to nebylo tak jednoduché: ten nulový, referenční, potenciál nemusí být zrovna nula (řekněme, že jde o předzesilovač s nesymetrickým napájením, kde mínus zdroje je spojený s kostrou a je tedy pokládaný za nulový potenciál - pak druhý pól zdroje se označuje jako plus, protože je kladný proti kostře; mínus se neuvádí). Ten kondenzátor je vazební mezi stupni: stejnosměrně je například na jednom polepu 6V proti kostře (zemi) a na druhém 0,6V proti kostře. Bez signálu je to jasné.
Když ale na vstup zesilovače přivedeš střidavý signál, začne v rytmu tohoto signálu kolísat napětí kolem střední hodnoty 6V a úkolem kondenzátoru je přenést tyto změny na vstup dalšího tranzistoru, který z provozních důvodů potřebuje mít napětí o 5,4V nižší proti zemi. V tomto případě se potenciál proti zemi neustále mění, ale mezi polepy kondenzátoru je pořád 5,4V, čili rozdíl těch dvou stejnosměrných potenciálů.
To platí v případě, že kapacita kondenzátoru i přenášený kmitočet mají dostatečně vysoké hodnoty, ale na to ses ještě neptal, tak jindy.

Když si vezmeš teploměr cejchovaný ve stupních Celsia a Fahrenheita, uvidíš, že 10°C odpovídá 50°F. Každý z nich si zvolil jinou vztažnou úroveň, Celsius měl asi k dispozici ve Švédsku dostatek tajícího sněhu, Fahrenheit tak dlouho laboroval s vodou, ledem a různými chemickými sloučeninami, až se s chloridem amonným dostal nejníže (v roce 1724 onačejší technologie jaksi ještě nebyly, aby dosáhl teploty nižší).
Oba mají nulu (tu si představ jako nulový potenciál), ale každý si ji zvolil jinde.
(tuhle fotku jsem si výpůjčil u OS Tři Habry).
A to jsem ještě nezmínil lorda Kelvina, který si stupně zvolil stejně vysoké, jako Celsius, ale nulu si zvolil absolutní, při které ustává pohyb molekul a hmota se rozpadá.
Všichni mají svou nulu, svůj vlastní nulový bod, či nulový potenciál, vůči kterému se vztahují všechny ostatní potenciály, každému ukazuje teploměr jiné číslo při stejné teplotě, ale všichni mají pravdu. Celsius a Fahrenheit mají nulu posunutou o 32°F (nebo 57,6°C), Kelvinovu nulu vidí pan Celsius na -273,15°C... už rozumíš, co je to nulový potenciál?

Zkrátka samotný kondenzátor má polep s nulovým potenciálem ten, který si ty zvolíš. Ten druhý, je-li nabit, má proti němu buď kladný nebo záporný potenciál.

Když propojíš od každého kondenzátoru jeden z vývodů a prohlásíš takto vzniklý společný vývod za zem, bude to zem, která má z hlediska kondenzátorů samotných nulový potenciál. A potenciály opačných vývodů se budou vztahovat k této nule. Buď budou nulové nebo kladnější nebo zápornější.

Jo, a ještě maličkost, ať nemícháme jablka s hruškami: když na kondenzátor nabitý na 5V přivedeš impuls o velikosti -1V, zbude na něm obecně jakékoli napětí v rozsahu +5V až -1V. Záleží totiž na tom, jak velká je kapacita kondenzátoru, tedy, jak velký náboj v něm při 5V je akumulovaný, dále na tom, jak dlouho impuls trvá a jakým maximálním proudem se budou potenciály vyrovnávat: ideální zdroj napětí vybije a přepóluje kondenzátor okamžitě, protože dá neomezený proud, ideální zdroj proudu odebere případně přidá náboje jen tolik, kolik za dobu impulsu daným proudem stihne.

[Hill]

Na všechny otázky je v podstatě jedna společná odpověď: potenciál můžeš definovat jen ve vztahu k nějaké referenční úrovni.
Protože kondenzátor má jen dva polepy, má také jen dva vývody, z nichž jeden je spojený například s kostrou zařízení (u krystalky se tato spojuje s uzemněním) a u kostry se předpokládá, že má nulový potenciál.
Můžeš samozřejmě zvolit za nulový potenciál i opačný polep, pak bude mít potenciál na zbývajícím vývodu kondenzátoru opačné znaménko.

V té krystalce sedí dva kondenzátory (ladicí rotorem a filtrační jedním polepem) na zemním spoji, kostře. To je nula. Zatímco potenciál na druhém vývodu filtrační kapacity může nabývat jen jedné polarity (podle toho, jakým směrem je polarizovaná dioda, která ho nabíjí, aby se mezi půlvlnami zase mohl vybíjet přes sluchátka), na deskách statoru ladicího kondenzátoru střídavě je potenciál kladný a záporný, prostě na něm je střídavé napětí, zde proti zemi.

A, aby to nebylo tak jednoduché: ten nulový, referenční, potenciál nemusí být zrovna nula (řekněme, že jde o předzesilovač s nesymetrickým napájením, kde mínus zdroje je spojený s kostrou a je tedy pokládaný za nulový potenciál - pak druhý pól zdroje se označuje jako plus, protože je kladný proti kostře; mínus se neuvádí). Ten kondenzátor je vazební mezi stupni: stejnosměrně je například na jednom polepu 6V proti kostře (zemi) a na druhém 0,6V proti kostře. Bez signálu je to jasné.
Když ale na vstup zesilovače přivedeš střidavý signál, začne v rytmu tohoto signálu kolísat napětí kolem střední hodnoty 6V a úkolem kondenzátoru je přenést tyto změny na vstup dalšího tranzistoru, který z provozních důvodů potřebuje mít napětí o 5,4V nižší proti zemi. V tomto případě se potenciál proti zemi neustále mění, ale mezi polepy kondenzátoru je pořád 5,4V, čili rozdíl těch dvou stejnosměrných potenciálů.
To platí v případě, že kapacita kondenzátoru i přenášený kmitočet mají dostatečně vysoké hodnoty, ale na to ses ještě neptal, tak jindy.

Když si vezmeš teploměr cejchovaný ve stupních Celsia a Fahrenheita, uvidíš, že 10°C odpovídá 50°F. Každý z nich si zvolil jinou vztažnou úroveň, Celsius měl asi k dispozici ve Švédsku dostatek tajícího sněhu, Fahrenheit tak dlouho laboroval s vodou, ledem a různými chemickými sloučeninami, až se s chloridem amonným dostal nejníže (v roce 1724 onačejší technologie jaksi ještě nebyly, aby dosáhl teploty nižší).
Oba mají nulu (tu si představ jako nulový potenciál), ale každý si ji zvolil jinde.
(tuhle fotku jsem si výpůjčil u OS Tři Habry).
A to jsem ještě nezmínil lorda Kelvina, který si stupně zvolil stejně vysoké, jako Celsius, ale nulu si zvolil absolutní, při které ustává pohyb molekul a hmota se rozpadá.
Všichni mají svou nulu, svůj vlastní nulový bod, či nulový potenciál, vůči kterému se vztahují všechny ostatní potenciály, každému ukazuje teploměr jiné číslo při stejné teplotě, ale všichni mají pravdu. Celsius a Fahrenheit mají nulu posunutou o 32°F (nebo 57,6°C), Kelvinovu nulu vidí pan Celsius na -273,15°C... už rozumíš, co je to nulový potenciál?

Zkrátka samotný kondenzátor má polep s nulovým potenciálem ten, který si ty zvolíš. Ten druhý, je-li nabit, má proti němu buď kladný nebo záporný potenciál.

Když propojíš od každého kondenzátoru jeden z vývodů a prohlásíš takto vzniklý společný vývod za zem, bude to zem, která má z hlediska kondenzátorů samotných nulový potenciál. A potenciály opačných vývodů se budou vztahovat k této nule. Buď budou nulové nebo kladnější nebo zápornější.

Jo, a ještě maličkost, ať nemícháme jablka s hruškami: když na kondenzátor nabitý na 5V přivedeš impuls o velikosti -1V, zbude na něm obecně jakékoli napětí v rozsahu +5V až -1V. Záleží totiž na tom, jak velká je kapacita kondenzátoru, tedy, jak velký náboj v něm při 5V je akumulovaný, dále na tom, jak dlouho impuls trvá a jakým maximálním proudem se budou potenciály vyrovnávat: ideální zdroj napětí vybije a přepóluje kondenzátor okamžitě, protože dá neomezený proud, ideální zdroj proudu odebere případně přidá náboje jen tolik, kolik za dobu impulsu daným proudem stihne.

[Habesan]

Taky mohl Julo pokračovat v předchozím vlákně.

[Bernard]

[Bernard]

[Hill]

Samozřejmě, takto by to šlo zařídit, prostě definuješ pomocným zdrojem napětí potenciál jednoho vývodu kondenzátoru proti zvolené zemi, čímž se samozřejmě posune i potenciál druhého vývodu.
Přesto: nekomplikuj mu to, prostím, dalším zdrojem napětí, však si ještě neví rady s kondenzátorem samotným.

julo245: především se ostatním omlouvám, už mi nějak uniklo, že jsi už jednou založil vlákno na stejné téma. Tak šlo aspoň do koše. A toto vlákno jsem přejmenoval v souladu s pravidly.

Ještě se ti mezi sebou bijí otázky 2 a 4: na první jsem ti odpověděl s představou klasické krystalky, sestávající z cívky, ladicího kondenzátoru, diody a filtračního kondenzátoru. To už ale se statickou elektřinou nemá mnoho společného, protože všemi těmito obvody teče nějaký proud, sice malý, ale stačí na to, aby to hrálo aspoň ve sluchátkách.
Podle bodu 4 jde však o jiné zapojení: vtipné využití dvou tranzistorů opačného typu vodivosti, které otevírá přímo proud usměrněný přechodem báze-emitor a proud z kolektoru nabíjí vždy jeden z filtračních kondenzátorů, které si navzájem přes trafo tímto napětím zajišťují kolektorové napětí. Jak říkám: vtipné a účinné, jen to vyžaduje germaniové tranzistory. S křemíkovými by to šlo skutečně jen dost blízko výkonného vysílače, ty totiž potřebují k otevření přechodu báze-emitor a potažmo i emitor-kolektor podstatně větší napětí.
Ale i to má se statikou jen tolik co dělat, že se v tom zapojení nabíjejí a vybíjejí nějaké kondenzátory.

[Hill]

Samozřejmě, takto by to šlo zařídit, prostě definuješ pomocným zdrojem napětí potenciál jednoho vývodu kondenzátoru proti zvolené zemi, čímž se samozřejmě posune i potenciál druhého vývodu.
Přesto: nekomplikuj mu to, prostím, dalším zdrojem napětí, však si ještě neví rady s kondenzátorem samotným.

julo245: především se ostatním omlouvám, už mi nějak uniklo, že jsi už jednou založil vlákno na stejné téma. Tak šlo aspoň do koše. A toto vlákno jsem přejmenoval v souladu s pravidly.

Ještě se ti mezi sebou bijí otázky 2 a 4: na první jsem ti odpověděl s představou klasické krystalky, sestávající z cívky, ladicího kondenzátoru, diody a filtračního kondenzátoru. To už ale se statickou elektřinou nemá mnoho společného, protože všemi těmito obvody teče nějaký proud, sice malý, ale stačí na to, aby to hrálo aspoň ve sluchátkách.
Podle bodu 4 jde však o jiné zapojení: vtipné využití dvou tranzistorů opačného typu vodivosti, které otevírá přímo proud usměrněný přechodem báze-emitor a proud z kolektoru nabíjí vždy jeden z filtračních kondenzátorů, které si navzájem přes trafo tímto napětím zajišťují kolektorové napětí. Jak říkám: vtipné a účinné, jen to vyžaduje germaniové tranzistory. S křemíkovými by to šlo skutečně jen dost blízko výkonného vysílače, ty totiž potřebují k otevření přechodu báze-emitor a potažmo i emitor-kolektor podstatně větší napětí.
Ale i to má se statikou jen tolik co dělat, že se v tom zapojení nabíjejí a vybíjejí nějaké kondenzátory.

[julo245]

Borci ,ďakujem za pomoc -radu ,ale myslim že sa v tom nepiše
že napr .kryštalka u nej sa da povedať ,že rezonančny obvod ma meniace
sa napatie na kostre raz zaporne a raz kladne ,no a či to nemože prepolovať po spoločnej kostre filtračny kondenzator ktory ma tiež
vyvod jeden na spoločnej kostre a na polepe podľa nabitia minus.
No na spoločnej kostre je aj z rezonančneho obovodu raz plus a raz minus. Teoreticky bez ohľadu velkostisti naboja .Mimichodom
naboj je charekterizovany veľkosť /culomb/a potencial že?Na to aby sa
prepoloval potencial u nejakeho kondenzatora musi biť naboj vaćši /culomb/?Ak nie je ,tak sa potencial polepu nejakeho kondenzatora
nezmeny len sa može zmeniť veľkosť naboja polepu a potencial zostane ten isty?

[julo245]

obrazok

[Hill]

[Hill]

[julo245]

Chapem nulovy vodič /zem/nema naboj. Ma potencial.Ćo je to vlastne potencial ?
Je to bod el poľa, ktory posobi na naboje el.silou? V knihe zaklady elektroniky je napisane : kondenzator je nabity ak: naboj laveho polepu kladny, ma stejnu veľkost ako naboj praveho zaporneho polepu /množstvo/ , a ich potencialy su rovnako veľke ale maju opačne znamienka, je to spravne ?

U kryštalky zem nema naboj ,ale kondenzator filtracny z čoho nabije spodny polep /zem/ na minus naboj ? kladny polep viem z diody. Veď podľa knihy kondenzator musi mať kladny aj zaporny naboj na sebe.

[Hill]

Už mě trochu unavuje ti otvírat ty klapky na očích, ale dobrá:
samozřejmě, že v kondenzátoru je na jedné desce kladný a na druhé desce záporný náboj, když je nabitý. Ony tam ty náboje jsou tedy oba, i když nabitý není, jen se v dielektriku drží každý elektron svého jádra, takže se navenek jeví neutrálně. Až nabíjecím proudem dojde k tomu, že se na jednu elektrodu elektrony nacpou zvenčí a z druhé se odsají. K tomu je potřeba nějaké stejnosměrné napětí.
Teď tedy máš nabitý kondenzátor volně visící v prostoru, na jedné elektrodě je plus, na druhé mínus. Nic nejde do něj, nic nejde z něj. K čemu je to dobré vědět, kolik coulombů náboje v něm je, když je nabitý třeba na 10V, ale ty ho nikam nepřipojíš?
Připoj ho jedním koncem na jeden konec voltmetru. Když připojíš druhý pól volmetru a ten bude mít tak malou spotřebu, že stihneš přečíst napětí, než se kondenzátor vybije přes ten voltmetr, nenaměříš tam coulomby, ale to, že původně byl nabitý na 10V.
Prohlásíme teď mínus volmetru za nulu.
Kondenzátor s ní spojíme a z nějakého zdroje ho nabijeme zase na 10V.
Na jeho konci spojeném s voltmetrem je nula, se kterou je kondenzátor v sérii. Jako baterie: na plus jedné připojíš mínus druhé a mezi oběma krajními vývody budeš mít součtové napětí.
Jeden pól jsme zvolili za nulu, s ní do série zapojíš kondenzátor. Potenciál volného vývodu kondenzátoru bude dán sériovým řazením zdrojů 0+10V. Přitom na té nule je pořád ještě záporný náboj, ALE JEN SAMOTNÉHO KONDENZÁTORU! Okolí na tom nulovém uzlu "vidí" nulu, je pro okolí tento bod nezajímavý.
Dokud nepřipojíš i ten kladný pól, nemá kondenzátor nic jiného, proti čemu by byl ten druhý pól zápornější, musí tedy přijmout to, že je posazený na potenciálu NULA. Je s ním spojený kusem drátu, to se nedá okecat. V tom okamžiku je volný pól kondenzátoru o těch 10V kladnější, než ta zvolená nula. To je důležitá informace.

Přiznám se ti, že takto jsem řešil coulomby naposledy na průmce. A to se elektřinou intenzivně zabývám 41 roků. Za celou tu dobu se mi občas při nějakém výpočtu sešla wattsekunda, známé napětí a potažmo ampérsekunda, aniž bych si přitom uvědomil, že ampérsekunda je coulomb. Takže jsem nikdy nepotřeboval bavit se představami, kolik elektronů sedí na jedné desce a kolik jich chybí na druhé. Představa třeba teoreticky zajímavá, ale prakticky zdržující a jen velmi zřídka k něčemu použitelná.

Vždy byla důležitá kapacita kondenzátoru a jeho maximální dovolené napětí, které ho ještě neprorazí.

[i]Kapacita, tedy schopnost pojmout energii a zase ji odevzdat, je vlastnost, která opodstatnila existenci a vývoj kondenzátorů.
S pouhou představou nějakého náboje se z té slepé uličky nedostaneš. Bez dalšího, tedy jak se chová kondenzátor v jakém obvodu, se už nikam dál nepohneš.[/url]

[Hill]

Už mě trochu unavuje ti otvírat ty klapky na očích, ale dobrá:
samozřejmě, že v kondenzátoru je na jedné desce kladný a na druhé desce záporný náboj, když je nabitý. Ony tam ty náboje jsou tedy oba, i když nabitý není, jen se v dielektriku drží každý elektron svého jádra, takže se navenek jeví neutrálně. Až nabíjecím proudem dojde k tomu, že se na jednu elektrodu elektrony nacpou zvenčí a z druhé se odsají. K tomu je potřeba nějaké stejnosměrné napětí.
Teď tedy máš nabitý kondenzátor volně visící v prostoru, na jedné elektrodě je plus, na druhé mínus. Nic nejde do něj, nic nejde z něj. K čemu je to dobré vědět, kolik coulombů náboje v něm je, když je nabitý třeba na 10V, ale ty ho nikam nepřipojíš?
Připoj ho jedním koncem na jeden konec voltmetru. Když připojíš druhý pól volmetru a ten bude mít tak malou spotřebu, že stihneš přečíst napětí, než se kondenzátor vybije přes ten voltmetr, nenaměříš tam coulomby, ale to, že původně byl nabitý na 10V.
Prohlásíme teď mínus volmetru za nulu.
Kondenzátor s ní spojíme a z nějakého zdroje ho nabijeme zase na 10V.
Na jeho konci spojeném s voltmetrem je nula, se kterou je kondenzátor v sérii. Jako baterie: na plus jedné připojíš mínus druhé a mezi oběma krajními vývody budeš mít součtové napětí.
Jeden pól jsme zvolili za nulu, s ní do série zapojíš kondenzátor. Potenciál volného vývodu kondenzátoru bude dán sériovým řazením zdrojů 0+10V. Přitom na té nule je pořád ještě záporný náboj, ALE JEN SAMOTNÉHO KONDENZÁTORU! Okolí na tom nulovém uzlu "vidí" nulu, je pro okolí tento bod nezajímavý.
Dokud nepřipojíš i ten kladný pól, nemá kondenzátor nic jiného, proti čemu by byl ten druhý pól zápornější, musí tedy přijmout to, že je posazený na potenciálu NULA. Je s ním spojený kusem drátu, to se nedá okecat. V tom okamžiku je volný pól kondenzátoru o těch 10V kladnější, než ta zvolená nula. To je důležitá informace.

Přiznám se ti, že takto jsem řešil coulomby naposledy na průmce. A to se elektřinou intenzivně zabývám 41 roků. Za celou tu dobu se mi občas při nějakém výpočtu sešla wattsekunda, známé napětí a potažmo ampérsekunda, aniž bych si přitom uvědomil, že ampérsekunda je coulomb. Takže jsem nikdy nepotřeboval bavit se představami, kolik elektronů sedí na jedné desce a kolik jich chybí na druhé. Představa třeba teoreticky zajímavá, ale prakticky zdržující a jen velmi zřídka k něčemu použitelná.

Vždy byla důležitá kapacita kondenzátoru a jeho maximální dovolené napětí, které ho ještě neprorazí.

[i]Kapacita, tedy schopnost pojmout energii a zase ji odevzdat, je vlastnost, která opodstatnila existenci a vývoj kondenzátorů.
S pouhou představou nějakého náboje se z té slepé uličky nedostaneš. Bez dalšího, tedy jak se chová kondenzátor v jakém obvodu, se už nikam dál nepohneš.[/url]

[julo245]

Dakujem ,musim si to nechat uležat .Ako by si definoval potencial?No myslim si že ked je vačši naboj na kondenzatoru tak vačši prud doda.

[julo245]

Takže ak ma kondenzator10v znamena to 10v 0v na nom?
Myslel som že 10v je +5 a -5v (.Bez nabojov na polepe može biť
kondenzator nabity, mať potencial?

[Hill]

Je to totéž. Jsou zapojení (například se symetrickým napájením, to znamená, že má dva zdroje, jeden dává plus proti kostře a druhý mínus proti kostře, ale také má vyvedený "střed", který tvoří nulu), kde se dá kondenzátor zapojit jen mezi plus a mínus. Pak je na jednom polepu potenciál +5V proti nule a na druhém polepu potenciál -5V proti nule.
Jen ten kondenzátor nemá pro tu nulu žádný vývod, proto, když ho ze zapojení vyndáš, na něm naměříš od polepu k polepu 10V. Těch 5V "od prostředka" nebo -3,33 a +6,66V "ve třetině" (či s opačnými znaménky "ve dvou třetinách") na nabitém nepřipojeném kondenzátoru nenaměříš, protože nemá třetí vývod. Vždy na něm bude jen 10V. Jestli plus nebo mínus, to záleží na tom, který pól zvolíš za nulu.
Podobně v poměrovém detektoru sloužícímu k detekci FM signálů, ale to při tvém lpění na potenciálech nemá smysl vysvětlovat do doby, kdy si už nikdo nebude pamatovat, že se někdy FM vysílalo, natož, jak z té nosné zase dostali zvuk, se jeden polep nabíjí kladným napětím, druhý záporným, každý je ale přes odpor vybíjený na "střed" detektoru, který má proti kostře rádia plovoucí potenciál a ten je vlastně detekovaným zvukovým signálem. Takže toto si představit je ještě o něco složitější. Nicméně to někdo dokázal a dlouhá léta neexistovalo nic lepšího.

Potenciálová energie je třeba i ve lžičce na stole na balkóně: dokud nepadá, neděje se nic. Má potenciál řekněme +0,8 metru proti podlaze, ale nedělá žádnou práci, její "náboj" se nemění. Shoď ji, lžička spadne na podlahu balkónu, čímž vykoná práci, ale dál nemá kam, stav je stabilní. Proti této zemi už má potenciál nulový, žádnou práci nemůže vykonat a, dokud ji nezvedneš (nevykonáš potřebnou práci k opětnému "nabití" její potenciálové energie), je ve stabilním stavu.
Ale může spadnout na opačnou stranu, řekněme, že stůl stojí u zábradlí a sklenice jím propadne s balkónu až dolů, ještě tedy níže pod tu stanovenou nulu. Tím získá ještě nižší kladný nebo vlastně vyšší záporný potenciál (už jsme jednou označili podlahu balkónu za zem), řekněme -5 metrů.
Jestli ji chceš dostat na stůl teď, musíš její potenciál nejen vynést na balkón (to je ta záporná část), ale ještě o ten kousek od podlahy balkónu na stůl, čímž tu potenciálovou energii ještě zvýšíš, vyneseš lžičku o 5+0,8 metru nahoru, opět bude mít proti podlaze balkónu potenciál 0,8m, ale proti zemi pod balkónem 5,8m.
Je to totéž, jako když kondenzátor nabiješ na 5,8V, ale nikam ho nezapojíš. Pořád bude mít mezi polepy 5,8V. Ale můžeš ho zapojit do obvodu, který má takové vlastnosti, že proti zemi obvodu bude mít kladný polep 0,8V napětí a záporný polep napětí -5V. To nezáleží na tom kondenzátoru, ale na ostatních součástkách v obvodu.
V důsledku to znamená, že pro praktické použití je statický pohled na statický náboj v kondenzátoru až na výjimky k ničemu, protože kondenzátor, který je jen tak bezúčelně nabitý nebo vybitý, je dobrý tak leda k demonstračním pokusům. Normální člověk od kondenzátoru očekává, že v zapojení bude vykonávat nějakou funkci, která využívá tu vlastnost kondenzátoru, že umí náboj, potažmo energii, akumulovat a zase vydat, a to tak, že prakticky okamžitě.
Ovšem počítat se s tím přes pana Coulomba je až na výjimky naprosto nepraktické, proto konstruktéra, výrobce i opraváře zajímá u kondenzátorů v první řadě kapacita a maximální jmenovité napětí, pak svodový proud, ztrátový úhel a jeho kmitočtová závislost, a u elektrolytů je velmi často hodně důležitý i ekvivalentní sériový odpor (což jsou vlastně také ztráty).
Ono se totiž ideálnímu kondenzátoru lze jen přiblížit, nejlépe by to šlo vyvézt vzduchový kondenzátor do vesmíru, kde je téměř dokonalé vaakuum, čímž by se z něj stal vakuový, a jeho chování v obvodu bude skutečně téměř přesně odpovídat teoretickým předpokladům. Tady na zemi se musí dát pozor na výběr vhodné kapacity a typu, protože jsou kolem desítky a stovky dalších faktorů, jejichž vliv je třeba minimalizovat, aby při laboratorním měření studenti, trápení teoretickým chováním kondenzátorů, naměřili skutečné hodnoty takové, že se těm teoretickým budou co nejvíce podobat.

Jestli chceš bastlit, nemůžeš posuzovat kondenzátor jako teoretický objekt volně letící vesmírem. Kondenzátor, který trvale nic nedělá, jen zabírá místo v šuplíku (nebo v tom nekonečném vesmíru) a je pro svět úplně zbytečný.
Na to, aby mohl kondenzátor něčemu posloužit, potřebuje být zapojený do nějakého obvodu. Ale to už kondenzátorem tečou nějaké ty nabíjecí a vybíjecí proudy doplňující a odebírající z něj ten statický náboj. To je hlavní smysl existence kondenzátoru.
A v celkovém zapojení se sice občas hovoří o potenciálech, ale častěji o napětích, jako že na jednom konci kondenzátoru je 14V proti zemi a na druhém 2,7V proti zemi nebo naopak -1,3V proti napájecímu napětí, jehož potenciál nad potenciálem země (kostry, nuly) je známý, ale pro další pokračování schématu je zrovna důležitější znát ten rozdíl proti napětí napájecímu, které nemusí být proti zemi úplně stabilní.

Aneb, jak přibližně řekl Archimédés v souvislosti s výpočtem poměru sil a drah na páce: "Dejte mi pevný bod ve vesmíru a já pohnu světem!"
Poslechni ho, najdi si konečně ten pevný bod, připoj na něj jeden vývod kondenzátoru a pohni svým pohledem na jeho svět.

[Hill]

Je to totéž. Jsou zapojení (například se symetrickým napájením, to znamená, že má dva zdroje, jeden dává plus proti kostře a druhý mínus proti kostře, ale také má vyvedený "střed", který tvoří nulu), kde se dá kondenzátor zapojit jen mezi plus a mínus. Pak je na jednom polepu potenciál +5V proti nule a na druhém polepu potenciál -5V proti nule.
Jen ten kondenzátor nemá pro tu nulu žádný vývod, proto, když ho ze zapojení vyndáš, na něm naměříš od polepu k polepu 10V. Těch 5V "od prostředka" nebo -3,33 a +6,66V "ve třetině" (či s opačnými znaménky "ve dvou třetinách") na nabitém nepřipojeném kondenzátoru nenaměříš, protože nemá třetí vývod. Vždy na něm bude jen 10V. Jestli plus nebo mínus, to záleží na tom, který pól zvolíš za nulu.
Podobně v poměrovém detektoru sloužícímu k detekci FM signálů, ale to při tvém lpění na potenciálech nemá smysl vysvětlovat do doby, kdy si už nikdo nebude pamatovat, že se někdy FM vysílalo, natož, jak z té nosné zase dostali zvuk, se jeden polep nabíjí kladným napětím, druhý záporným, každý je ale přes odpor vybíjený na "střed" detektoru, který má proti kostře rádia plovoucí potenciál a ten je vlastně detekovaným zvukovým signálem. Takže toto si představit je ještě o něco složitější. Nicméně to někdo dokázal a dlouhá léta neexistovalo nic lepšího.

Potenciálová energie je třeba i ve lžičce na stole na balkóně: dokud nepadá, neděje se nic. Má potenciál řekněme +0,8 metru proti podlaze, ale nedělá žádnou práci, její "náboj" se nemění. Shoď ji, lžička spadne na podlahu balkónu, čímž vykoná práci, ale dál nemá kam, stav je stabilní. Proti této zemi už má potenciál nulový, žádnou práci nemůže vykonat a, dokud ji nezvedneš (nevykonáš potřebnou práci k opětnému "nabití" její potenciálové energie), je ve stabilním stavu.
Ale může spadnout na opačnou stranu, řekněme, že stůl stojí u zábradlí a sklenice jím propadne s balkónu až dolů, ještě tedy níže pod tu stanovenou nulu. Tím získá ještě nižší kladný nebo vlastně vyšší záporný potenciál (už jsme jednou označili podlahu balkónu za zem), řekněme -5 metrů.
Jestli ji chceš dostat na stůl teď, musíš její potenciál nejen vynést na balkón (to je ta záporná část), ale ještě o ten kousek od podlahy balkónu na stůl, čímž tu potenciálovou energii ještě zvýšíš, vyneseš lžičku o 5+0,8 metru nahoru, opět bude mít proti podlaze balkónu potenciál 0,8m, ale proti zemi pod balkónem 5,8m.
Je to totéž, jako když kondenzátor nabiješ na 5,8V, ale nikam ho nezapojíš. Pořád bude mít mezi polepy 5,8V. Ale můžeš ho zapojit do obvodu, který má takové vlastnosti, že proti zemi obvodu bude mít kladný polep 0,8V napětí a záporný polep napětí -5V. To nezáleží na tom kondenzátoru, ale na ostatních součástkách v obvodu.
V důsledku to znamená, že pro praktické použití je statický pohled na statický náboj v kondenzátoru až na výjimky k ničemu, protože kondenzátor, který je jen tak bezúčelně nabitý nebo vybitý, je dobrý tak leda k demonstračním pokusům. Normální člověk od kondenzátoru očekává, že v zapojení bude vykonávat nějakou funkci, která využívá tu vlastnost kondenzátoru, že umí náboj, potažmo energii, akumulovat a zase vydat, a to tak, že prakticky okamžitě.
Ovšem počítat se s tím přes pana Coulomba je až na výjimky naprosto nepraktické, proto konstruktéra, výrobce i opraváře zajímá u kondenzátorů v první řadě kapacita a maximální jmenovité napětí, pak svodový proud, ztrátový úhel a jeho kmitočtová závislost, a u elektrolytů je velmi často hodně důležitý i ekvivalentní sériový odpor (což jsou vlastně také ztráty).
Ono se totiž ideálnímu kondenzátoru lze jen přiblížit, nejlépe by to šlo vyvézt vzduchový kondenzátor do vesmíru, kde je téměř dokonalé vaakuum, čímž by se z něj stal vakuový, a jeho chování v obvodu bude skutečně téměř přesně odpovídat teoretickým předpokladům. Tady na zemi se musí dát pozor na výběr vhodné kapacity a typu, protože jsou kolem desítky a stovky dalších faktorů, jejichž vliv je třeba minimalizovat, aby při laboratorním měření studenti, trápení teoretickým chováním kondenzátorů, naměřili skutečné hodnoty takové, že se těm teoretickým budou co nejvíce podobat.

Jestli chceš bastlit, nemůžeš posuzovat kondenzátor jako teoretický objekt volně letící vesmírem. Kondenzátor, který trvale nic nedělá, jen zabírá místo v šuplíku (nebo v tom nekonečném vesmíru) a je pro svět úplně zbytečný.
Na to, aby mohl kondenzátor něčemu posloužit, potřebuje být zapojený do nějakého obvodu. Ale to už kondenzátorem tečou nějaké ty nabíjecí a vybíjecí proudy doplňující a odebírající z něj ten statický náboj. To je hlavní smysl existence kondenzátoru.
A v celkovém zapojení se sice občas hovoří o potenciálech, ale častěji o napětích, jako že na jednom konci kondenzátoru je 14V proti zemi a na druhém 2,7V proti zemi nebo naopak -1,3V proti napájecímu napětí, jehož potenciál nad potenciálem země (kostry, nuly) je známý, ale pro další pokračování schématu je zrovna důležitější znát ten rozdíl proti napětí napájecímu, které nemusí být proti zemi úplně stabilní.

Aneb, jak přibližně řekl Archimédés v souvislosti s výpočtem poměru sil a drah na páce: "Dejte mi pevný bod ve vesmíru a já pohnu světem!"
Poslechni ho, najdi si konečně ten pevný bod, připoj na něj jeden vývod kondenzátoru a pohni svým pohledem na jeho svět.

[julo245]

Dakujem veľmi že sa mi to snažiš vysvetliť )))
Myslim že potencial je sila ktora robi pracu s nabojom kondenzatora.
Myslim že potencialnu silu maju len:kondenzator ,cievka,bateria.
Myslim že potencial a napatie su podobne veci.
Ked dam na cievku striedave napatie tak ak sa zvysuje kladne napatie zdroja v bode zdroj cievka, tak cievka v tom bode zvysuje zaporne napatie, aby posobila proti zvysujucemu sa napatiu zdroja. Ak zdroj prejde na zapornu hodnotu tak napatie cievky sa zmeny na kladne v tom bode .
Ked ma kondenzator 10v napatie ,potencialy polepov mozu byt : 10,0/.+5,-5/.15,5/20,10/0,-10/ ...... spravne?
Dakujem Ti za tvoj cas a snahu inac .

[Hill]

Nó, už přihořívá.
O potenciálu můžeš hovořit vždy v souvislosti s napětím. Uvádí se shodně ve voltech. A jak napětí, tak potenciál musí být proti nějakému vztažnému bodu, který má nulový potenciál.
Můžeš se někde dočíst, že signál pro reproduktor je jedním pólem spojený s potenciálem kostry, ale jde o přístroj s tzv.univerzálním napájením, tedy kostra může mít potenciál fáze. Ve všech případech se ve schématech uvádí každé napětí vztažené k té kostře, bez ohledu, jestli ta kostra má potenciál země nebo nabývá 50x za sekundu napětí 0V / -325V / 0V / +325V, jak se sluší fázi v elektrické síti 230V.
V elektřině totiž se vztažný potenciál definovaný jako nekonečně vzdálený a nekonečně malý bod vyskytuje jen v teoretických úlohách, kterými, když začneš (a tys už vlastně začal, když se pokoušíš definovat to, proč dvouvývodová součástka má proti nepřipojenému bodu dva různě velké potenciály, ačkoli jejich součet jinak odpovídá potenciálu mezi oběma vývody), bez vyšší matematiky jen zmagoříš a stejně pořád půjde jen o teorii, hele.
Jak už jsem napsal: ani do školní úlohy bych takové výpočty nedával, protože se hnípou v detailech pro praktické použití zbytečných až škodlivých.
Zásadní na tom je, že, chceš-li na kondenzátoru mít na jedné elektrodě mít potenciál +1,5V a na druhé +11,5V, musíš jednu z těch elektrod na příslušný potenciál "posadit", jinak bude nedefinovaný a obecně může nabývat jakýchkoli hodnot, které nejde udržet stabilní. Také ten náboj nemůže konat žádnou práci, ani pohnout ručkou měřidla, to ti ukáže jen 10V, když ho připojíš ke kondenzátoru.
Jediný způsob, jak moci počítat s potenciálem pevným, je jeden z polepů s nějakým pevným potenciálem spojit, v tomto případě podepřít tu zápornou elektrodu kondenzátoru s plusem monočlánku (nebo jiného zdroje napětí +1,5V), který mínusem sedí na nulovém potenciálu. Tím definuješ poteciál +1,5V proti nulovému bodu. Mezi polepy kondenzátoru stále bude napětí těch 10V, ale proti nulovému potenciálu naměříš na druhém konci kondenzátoru 11,5V.
Nebo monočlánek otočíš plusem na nulový potenciál, pak na polepech kondenzátoru budou potenciály -1,5V a +8,5V proti nule.
Ať děláš, co děláš, mezi dvěma vývody kondenzátoru je jen napětí. O potenciálu se dá skutečně hovořit, když je jeden z vývodů kondenzátoru s nějakým pevným potenciálem spojený.

S cívkou je to naopak, než píšeš: když přivedu do cívky proud, vznikne na ní napětí stejné polarity, jakou má zdroj, ale o fous menší. Tento rozdíl napětí je tedy přiložený na vnitřní odpor obvodu, kterým logicky teče malý proud. Jak se proud ustaluje, zmenšuje se to indukované napětí, zvětšuje se rozdíl napětí mezi napětím zdroje a napětím indukovaným v cívce (jinak též se mu říká EMS, čili elektromotorickou silou), takže nakonec proud dosáhne maximální velikosti dané pouze napětím zdroje a celkovým odporem obvodu zdroj - přívody - cívka. Indukčnost cívky se při neměnné velikosti proudu nemá čím uplatnit a žádné napětí na ní nevzniká.

Nepoužívej na konci řádků ENTER, ten text pak vypadá dost básnicky.
Piš průběžně a použij ENTER jen na konci odstavce, každý prohlížeč si zaláme řádky sám podle toho, jak si ho který uživatel nastavil.

[Hill]

Nó, už přihořívá.
O potenciálu můžeš hovořit vždy v souvislosti s napětím. Uvádí se shodně ve voltech. A jak napětí, tak potenciál musí být proti nějakému vztažnému bodu, který má nulový potenciál.
Můžeš se někde dočíst, že signál pro reproduktor je jedním pólem spojený s potenciálem kostry, ale jde o přístroj s tzv.univerzálním napájením, tedy kostra může mít potenciál fáze. Ve všech případech se ve schématech uvádí každé napětí vztažené k té kostře, bez ohledu, jestli ta kostra má potenciál země nebo nabývá 50x za sekundu napětí 0V / -325V / 0V / +325V, jak se sluší fázi v elektrické síti 230V.
V elektřině totiž se vztažný potenciál definovaný jako nekonečně vzdálený a nekonečně malý bod vyskytuje jen v teoretických úlohách, kterými, když začneš (a tys už vlastně začal, když se pokoušíš definovat to, proč dvouvývodová součástka má proti nepřipojenému bodu dva různě velké potenciály, ačkoli jejich součet jinak odpovídá potenciálu mezi oběma vývody), bez vyšší matematiky jen zmagoříš a stejně pořád půjde jen o teorii, hele.
Jak už jsem napsal: ani do školní úlohy bych takové výpočty nedával, protože se hnípou v detailech pro praktické použití zbytečných až škodlivých.
Zásadní na tom je, že, chceš-li na kondenzátoru mít na jedné elektrodě mít potenciál +1,5V a na druhé +11,5V, musíš jednu z těch elektrod na příslušný potenciál "posadit", jinak bude nedefinovaný a obecně může nabývat jakýchkoli hodnot, které nejde udržet stabilní. Také ten náboj nemůže konat žádnou práci, ani pohnout ručkou měřidla, to ti ukáže jen 10V, když ho připojíš ke kondenzátoru.
Jediný způsob, jak moci počítat s potenciálem pevným, je jeden z polepů s nějakým pevným potenciálem spojit, v tomto případě podepřít tu zápornou elektrodu kondenzátoru s plusem monočlánku (nebo jiného zdroje napětí +1,5V), který mínusem sedí na nulovém potenciálu. Tím definuješ poteciál +1,5V proti nulovému bodu. Mezi polepy kondenzátoru stále bude napětí těch 10V, ale proti nulovému potenciálu naměříš na druhém konci kondenzátoru 11,5V.
Nebo monočlánek otočíš plusem na nulový potenciál, pak na polepech kondenzátoru budou potenciály -1,5V a +8,5V proti nule.
Ať děláš, co děláš, mezi dvěma vývody kondenzátoru je jen napětí. O potenciálu se dá skutečně hovořit, když je jeden z vývodů kondenzátoru s nějakým pevným potenciálem spojený.

S cívkou je to naopak, než píšeš: když přivedu do cívky proud, vznikne na ní napětí stejné polarity, jakou má zdroj, ale o fous menší. Tento rozdíl napětí je tedy přiložený na vnitřní odpor obvodu, kterým logicky teče malý proud. Jak se proud ustaluje, zmenšuje se to indukované napětí, zvětšuje se rozdíl napětí mezi napětím zdroje a napětím indukovaným v cívce (jinak též se mu říká EMS, čili elektromotorickou silou), takže nakonec proud dosáhne maximální velikosti dané pouze napětím zdroje a celkovým odporem obvodu zdroj - přívody - cívka. Indukčnost cívky se při neměnné velikosti proudu nemá čím uplatnit a žádné napětí na ní nevzniká.

Nepoužívej na konci řádků ENTER, ten text pak vypadá dost básnicky.
Piš průběžně a použij ENTER jen na konci odstavce, každý prohlížeč si zaláme řádky sám podle toho, jak si ho který uživatel nastavil.