Proč potřebují elektronky vysoké napětí

[Dratak]

Pajosek 2: S tou 1L33 se hodně mýlíš. Samozřejmě čím vyšší Ik, tím větší musí být plocha katody. A jaká je plocha katody u 1L33? Jsou to dva tenoučké drátky, tenčí než lidský vlas. Bateriové elektronky mají ještě mnohem větší Ri než síťové a to kvůli co nejmenšímu příkonu z baterií. Tedy co nejmenší plocha katody (=malý žhavicí příkon), tedy velký vnitřní odpor a následně malý anodový proud.

1L33 na 40V nedá 0,5W, ale s bídou 0,05W! 0,5W dostaneš z 3L31 při anodovém napětí minimálně 120V. 3L31 má dvojnásobnou plochu katody než 1L33, taky dvojnásobný žhavicí příkon, Ri je navíc snížen tím, že elektrodový systém je stěsnaný, takže anoda a katoda jsou velmi blízko u sebe.

U bateriových přístrojů se vždy bral ohled na co nejmenší příkon z drahých baterií. Elektronky proto měly velký vnitřní odpor (tedy i malou strmost), všechny obvody pracovaly na co možná nejvyšších impedancích, výstupní výkon byl malý. A "aby to také trochu hrálo" tak se používaly co možná nejcitlivější reproduktory.

Zkus si zapojit na těch 40V tu 1L33, změř výstupní výkon, potom zkus se stejně malým Ua třeba 6L31 a uvidíš ten rozdíl ve výkonu.

Na malé napětí byla vyvinuta řada E-83, např. ECH83, EBF83 apod. Neplést ale s EL83. Ty skutečně chodily s Ua jen 12V. Vyvinuty byly pro aplikace do autorádií, tedy tam, kde je dostatek energie, ale o malém napětí. Takže se začala řešit možnost přímého napájení bez použití (tehdy vibračního či dokonce rotačního, tedy motor/generátor) měniče. Existovaly i koncové, např. 12DS7, 12DU7 (podívej se jak jejich systém kvůli snížení Ri vypadal). Protože ale nelze donekonečna zvyšovat Ik a snižovat Ri, byl jejich výstupní výkon řádově stovky mW a to samozřejmě na poslech v (tehdy dost hlučném) automobilu nestačilo. Takže jakmile byla možnost, přešlo se v NF části rychle na tranzistory a jakmile byly vhodné typy pro VF, opustily se v autorádiích elektronky úplně.

V heptalu existovaly tyto typy také, celkem známá byla EF98. Ta byla mj. používána v německých stavebnicích Kosmos-Radioman, což byla obdoba naší stavebnice s 1F33. Viz www.jogis-roehrenbude.de . A protože šlo o zařízení určené do rukou dětem, byla potřeba napájení bezpečným napětím naprosto zásadním požadavkem.

[pajosek2]

Tak jsem to spočítal a vidím,že jsme vedle oba. Podle katalogových údajů 1L33 jako zesilovač třídy A při 45V je Ia3,8mA takže 0,17W no a co se týká té plochy,tak tam je to zase nahnáno teplotou a kysličníkovým povrchem přímo na vlákně. Ony taky ty vlákna u téhle řady odcházely celkem hojně. Ale to nic nemění na faktu,že lampy mocímermo nepotřebují vysoké napětí na anodě.Další věc je rozdílnost triody a pentody,protože ona ta urychlující G2 taky udělá své.
Edit: No ovšem jestli to bereš tak že využitelný výkon ve třídě A je cca 50% max. anodové ztráty,tak je to něco jiného.

[Dratak]

Ano, spočítal jsi anodový příkon, ale ten se nerovná ani omylem výstupnímu výkonu. Při účinnosti cca 40% (u single-endu s EL84, 6L31.... není situace jiná) bude výstupní výkon 68mW a to na hranici limitace nebo spíše již za ní. Takže těch 50mW bych viděl jako reálně použitelných.

[pajosek2]

Tak to jsme si ujasnili a teď ještě můžeme polemizovat o ploše katody přímo žhavené proti nepřímožhavené. No nevím jak to vyjde,ale myslím,že když si představíš ten drát u přímožhavené lampy namotaný závit vedle závitu do tvaru trubičky,tak ta plocha bude minimálně srovnatelná né li větší než u nepřímožhavené katody stejného parametru výkonu. Ta přímožhavená totiž emituje z celého obvodu po celé délce. Nepřímožhavená emituje nejvíce na vnějším povrchu. Nedokážu posoudit jak se tam projeví vnitřní povrch,ale nejspíš velmi málo nebo vůbec. Spíš by mne zajímal vliv anodového proudu na přímožhavenou katodu.Přece se ten anodový proud přičte ke žhavícímu proudu. Vliv bude asi nepatrný,ale zajímala by mne křivka této závislosti. No,ale ona asi nebude k dohledání.

[miroslavkovar]

Ještě k elektronkám. Někteří výrobci měli ve výrobě tzv. dvoumřížkové elektronky s mřížkou proti prostorovému náboji, který se vytváří kolem katody. Tato mřížka byla první a dávalo se na ni kladné napětí, třeba i stejně velké, jako na anodu. Řídicí mřížka pak byla až druhá. Takovým elektronkám se také říkalo elektrometrické. Typickým představitelem je německá RV2,4P45, se kterou se po válce dělali přijímače, napájené třemi kulatými bateriemi po 3 V. Žhavení měla 2,4 V a pro anodu jí stačil ten zbytek, tedy 6 až 9 V. Typickým představitelem z novější doby jsou sedmisegmentové displeje (elektronky), které se používaly i v přenosných kalkulačkách. Z větších displejů, elektronek, bych uvedl ruskou (pardon, sovětskou) IV-6 (psáno latinkou) ИВ-6 psáno azbukou, která dostatečně svítí již při napětí 9V, žhavení 0,6 až 0,9 V, 50 mA.