Videorekordéry Panasonic, horizontálně nestabilní obraz

[radioelectrum]

Mám tady videorekordéry panasonic NV-FJ622,NV-FJ732,NV-FJ632 a Super VHS NV-SV120.
U všech těchto videí má obraz nepatrný horizontální třes. Ten třes má i při přehrávání oroginálních videokazet. Pokud nahrávám tak se tato horizontální nestabilita nahraje na kazetu. Běžně to ani není poznat, pouze pokud je nějaký stabilní obraz, třeba titulky.
Mám tady několik jiných videí, třeba Philips VR670 či nějaké "obyčejné" video co ani není stereo a tam se ten třes neprojevuje. (Tím jsme vyloučil zdroj videa i televizi.)
Tak mne zajímá zda-li to je u těchto videí běžný jev.
Pokud by byli vyschlé kondíky ve zdroji nebo opotřebená mechanika tak by se ten třes projevoval u každého kusu jinak intenzivně.
tak čím to je?

[Hill]

A sleduješ to na televizi nebo monitoru se zkrácenou časovou konstantou synchronizační smyčky?
Neukvapuj se ve vyloučení televize z příčin.
Právě, že v době největšího rozkvětu domácích videorekordérů se dělaly televize uzpůsobené k tomu, aby stíhaly sledovat nerovnoměrnosti rytmu řádků, které jsou z principu neodstranitelné, jen je lze konstrukcí videa zmenšit na akceptovatelnou, tedy spíše nerušící, než uspokojivou, míru. A televize, které to z výroby neuměly, se většinou daly lehce upravit, aby spustily další řádek co nejdříve po příchodu řádkového impulsu z videa, místo pomalého dolaďování fáze řádků, které vyhovovalo analogovému vysílání přijímanému anténou, zde šly řádky s krystalovou přesností.
Spoustu let se proto v televizi přepínal režim synchronizace právě s ohledem na vlastnosti signálu, který poskytovalo video.
Ze žádného videa totiž nejdou řádky po sobě s přesností co řádek, to 64 µs, jako z bývalého analogového vysílání televize, přehrávače DVD nebo settopboxu - ty všechny využívají krystalem řízeného generátoru řádkových impulsů.
Jenže buben vždy při střídání hlav na začátku půlsnímku malinko zpomalí (jenže jinak při záznamu a jinak při snímání) a během otáčky působí další vlivy, které časově posouvají záznam na dřív nebo později, někdy to může dělat i 10% délky řádku.
Na tom se může podílet i nepravidelnost chodu pásku (vůle v ložiskách tónového hřídele a přítlačné kladky, unašečů, nepravidelný záběr přivíjecí spojky či napínací brzdy, a ještě pár dalších méně výrazných vlivů).
Když televize nestíhá sledovat nepravidelnosti otáčení bubnu, samozřejmě, že je obraz roztřesený. Co si video natočilo samo, to je rozhýbané převážně jen na horním okraji obrazu, než servo srovná přesnou polohu bubnu vůči záznamu na pásku.
Když je pásek nahraný na jiném videu, tedy i tovární nahrávky, budou nepřesnosti větší, protože obvodová rychlost bubnu podléhá v každém videu poněkud jiným mechanickým vlivům.
Philips VR670, to existovalo? Znám 668 nebo 6710, ty mají mechaniku FOX, čili mimo jiné capstan se setrvačníkem, který je z hlediska nerovnoměrnosti posuvu pásku mírně lepší, než direct drive u Panasoniků, které ostatně Philips časem do "svých" rekordérů začal cpát taky...

Obvykle levné videograbbery, ať už volně ložené, nebo vestavěné v analogových vstupech placatých televizí, mají řádkovou synchronizaci odvozenou buď přímo od krystalu nebo od keramického rezonátoru a upřesňovanou PLL smyčkou s malou šířkou pásma, reakce je tedy značně pomalá a obraz je roztřesený.

[Hill]

A sleduješ to na televizi nebo monitoru se zkrácenou časovou konstantou synchronizační smyčky?
Neukvapuj se ve vyloučení televize z příčin.
Právě, že v době největšího rozkvětu domácích videorekordérů se dělaly televize uzpůsobené k tomu, aby stíhaly sledovat nerovnoměrnosti rytmu řádků, které jsou z principu neodstranitelné, jen je lze konstrukcí videa zmenšit na akceptovatelnou, tedy spíše nerušící, než uspokojivou, míru. A televize, které to z výroby neuměly, se většinou daly lehce upravit, aby spustily další řádek co nejdříve po příchodu řádkového impulsu z videa, místo pomalého dolaďování fáze řádků, které vyhovovalo analogovému vysílání přijímanému anténou, zde šly řádky s krystalovou přesností.
Spoustu let se proto v televizi přepínal režim synchronizace právě s ohledem na vlastnosti signálu, který poskytovalo video.
Ze žádného videa totiž nejdou řádky po sobě s přesností co řádek, to 64 µs, jako z bývalého analogového vysílání televize, přehrávače DVD nebo settopboxu - ty všechny využívají krystalem řízeného generátoru řádkových impulsů.
Jenže buben vždy při střídání hlav na začátku půlsnímku malinko zpomalí (jenže jinak při záznamu a jinak při snímání) a během otáčky působí další vlivy, které časově posouvají záznam na dřív nebo později, někdy to může dělat i 10% délky řádku.
Na tom se může podílet i nepravidelnost chodu pásku (vůle v ložiskách tónového hřídele a přítlačné kladky, unašečů, nepravidelný záběr přivíjecí spojky či napínací brzdy, a ještě pár dalších méně výrazných vlivů).
Když televize nestíhá sledovat nepravidelnosti otáčení bubnu, samozřejmě, že je obraz roztřesený. Co si video natočilo samo, to je rozhýbané převážně jen na horním okraji obrazu, než servo srovná přesnou polohu bubnu vůči záznamu na pásku.
Když je pásek nahraný na jiném videu, tedy i tovární nahrávky, budou nepřesnosti větší, protože obvodová rychlost bubnu podléhá v každém videu poněkud jiným mechanickým vlivům.
Philips VR670, to existovalo? Znám 668 nebo 6710, ty mají mechaniku FOX, čili mimo jiné capstan se setrvačníkem, který je z hlediska nerovnoměrnosti posuvu pásku mírně lepší, než direct drive u Panasoniků, které ostatně Philips časem do "svých" rekordérů začal cpát taky...

Obvykle levné videograbbery, ať už volně ložené, nebo vestavěné v analogových vstupech placatých televizí, mají řádkovou synchronizaci odvozenou buď přímo od krystalu nebo od keramického rezonátoru a upřesňovanou PLL smyčkou s malou šířkou pásma, reakce je tedy značně pomalá a obraz je roztřesený.

[radioelectrum]

Takže to je principielní problém u těch mechanik Panasonicu. Mě totiž dost překvapilo o kolik je ten Philips (VR670W) stabilnější. Stabilita obrazu u toho Philipse je dobrá i přes VF výstup, u Panasoniců je obraz výrazně horší než přes scart. Samozdřejmě že přes video výstup je obraz vždy lepší než VF vytvořený modulátorem, ale u toho Philipse je zhoršení minimální, zatím co u těch Panasoniců je zhoršení radikální. Takže to tedy beru jako principielní projev.

[Hill]

Rozdíl v kvalitě obrazu při přímém propojení CVBS nebo přes modulátor je jedna věc (obecně u Philipsa je ten rozdíl poněkud méně vidět, samozřejmě to také závisí na kvalitě tuneru v televizi).
Roztřesení obrazu je věc druhá: ve studiové technice, kde by se u velkých strojů dala očekávat větší stabilita, se používaly korektory časové chyby před vysíláním (v podstatě paměti, do nichž se ukládaly řádky od okamžiku, kdy přišly z videa, ale pak se z nich četly tak přesně, jak potřebovalo TV vysílání). Později se objevilo pár modelů VCR, které tento korektor měly vestavěný, ale moc se jich neprodalo - některé televize měly při zapnuté korekci problém najít burst PAL na začátku půlsnímku a vypnuly barvu úplně.
Obávám se, že dnešní televize už se snímáním záznamu z VCR nepočítají, proto je vidět rozdíl daný různou konstrukcí pohonů. Jinak se chová setrvačník poháněný řemínkem od kartáčového motoru, který má na hřídeli ještě jeden setrvačníček (nakonec v té FOX mechanice od Philipsů je o trochu těžší i sestava motoru s bubnem), jinak se chová mnohapólový synchronní motor přímo na hřídeli capstanu u téměř všech ostatních mechanik. Ovšem zase umožňuje snadnější a prakticky okamžité krokování po jednotlivých snímcích, zatímco Philips s FOXem se s tím chvilku babrá. Prostě něco za něco.
Japonci nikdy neměli dostatek surovin, tak to museli obejít jinak, konečně systém Beta neměl vůbec pohyblivý buben, jen lehoučké křidélko s hlavami čouhajícími skrz výřez v pevném bubnu, tam to bylo ještě výraznější, tak přidávali setrvačník pod křidélko. Ale to bylo náročnější na cenný materiál i práci, určitě by tak nedokázali vyrábět statisícové série jednoho modelu, aby bylo jedno video jak druhé.
A vzpomněli si na počátky televize, kdy se používala synchronizace přímá - generátor řádkového kmitočtu se v televizi spouštěl přímo řádkovým impulsem odděleným z úplného TV signálu. Na takové televizi se obraz na levém okraji ani nehnul, jen se celkem nepozorovatelně měnila délka řádků.
Jenže přímá synchronizace byla značně citlivá na impulsní rušení (zapalování v zážehových motorech, rozpínání vypínačů) a v televizích osazených polovodiči měla ještě další nevýhody, proto už od poloviny padesátých let minulého století byla standardem synchronizace nepřímá: řádky spouští generátor řádkového kmitočtu a podle oddělených impulsů z TV signálu se jen jemně a pomalu dorovnává fáze řádkového kmitočtu pro vychylování.
Můžeš si to představit jako těžký setrvačník rotující 15625 otáčkami za sekundu, na kterém je značka, jejíž poloha se porovnává s přijatým řádkovým impulsem. Když je setrvačník napřed, jemně zpomalí, když pozadu, jemně zrychlí. Přijde-li mezi tím okamžikem nějaký rušivý impuls, obraz se nerozpadne na pruhy, protože tak rychle ten setrvačník ani nepřidá, ani nezabrzdí. Prostě si toho rušení nevšimne. A řádky v televizi jsou spouštěné v pravidelném rytmu.
Jenže z videa ty impulsy tak pravidelně po sobě nenásledují, na takovou chybu už setrvačník nestačí reagovat. Tak ho je nutné odlehčit, čímž se zkrátí doba jeho reakce. Vyšší citlivost na rušení vadit nebude, signál nejde z antény, která by zachytila nějaké rušení.
Do některých televizí se dělala dodatečná úprava, jiné to už od osmdesátých let minulého století měly jako běžnou funkci: některé tu zkrácenou časovou konstantu reakce měly spínanou poslední předvolbou, jiné předvolbou 0 či přepnutím na AV, některé k tomu měly zvláštní tlačítko, u jedné Salory to fungovalo na každé předvolbě končící devítkou, většinou však, měla-li televize vstup SCART, si video řeklo o přepnutí do AV režimu napětím 9 až 12V na vstupu 8 konektoru. Vyřadil se tím nejen celý přijímací díl, ale také se "odlehčil setrvačník".
Pozdější televize se tak chovaly také, i přesto, že uměly přepínat svislý rozměr obrazu podle napětí na pinu 8 SCARTu (4:3 při napětí 9-12V, formát 16:9 při napětí 5-7V, v tomto režimu se už časová konstanta nezkracuje), protože z VCR šlo vždy těch 12 V. A obraz se přestal vodorovně třást a kroutit.

Uvědom si tedy, že u tebe zřejmě jde o to, že tvoje televize režim VCR neumí. Vodorovný neklid obrazu je fyzikální vlastností kontaktního záznamu, lze jej konstrukcí videa jen zmenšit, ne však zcela odstranit. Proto si s ním musí poradit televize.
Jestli ale jde o přepis z kazety na kazetu, už si s tím neporadí ani taková televize.
Také nemám radost z toho, že můj USB videograbber tuto možnost nemá, přepis z jakéhokoli videa, zvlášť, jestli kazeta nebyla natočená přímo na tom samém kusu, má rozplápolaný obraz. Až TV karta v počítači, která má přepínatelnou časovou konstantu, zachytává řádky, kdy přijdou, a ne, když je čeká nějaký setrvačník...
Snažím se to napsat co nejstručněji, ale jde o záležitost poměrně rychle zapomínanou, takže otázka "zkrátils Tau?" už něco řekne jen skalním...

[Hill]

Rozdíl v kvalitě obrazu při přímém propojení CVBS nebo přes modulátor je jedna věc (obecně u Philipsa je ten rozdíl poněkud méně vidět, samozřejmě to také závisí na kvalitě tuneru v televizi).
Roztřesení obrazu je věc druhá: ve studiové technice, kde by se u velkých strojů dala očekávat větší stabilita, se používaly korektory časové chyby před vysíláním (v podstatě paměti, do nichž se ukládaly řádky od okamžiku, kdy přišly z videa, ale pak se z nich četly tak přesně, jak potřebovalo TV vysílání). Později se objevilo pár modelů VCR, které tento korektor měly vestavěný, ale moc se jich neprodalo - některé televize měly při zapnuté korekci problém najít burst PAL na začátku půlsnímku a vypnuly barvu úplně.
Obávám se, že dnešní televize už se snímáním záznamu z VCR nepočítají, proto je vidět rozdíl daný různou konstrukcí pohonů. Jinak se chová setrvačník poháněný řemínkem od kartáčového motoru, který má na hřídeli ještě jeden setrvačníček (nakonec v té FOX mechanice od Philipsů je o trochu těžší i sestava motoru s bubnem), jinak se chová mnohapólový synchronní motor přímo na hřídeli capstanu u téměř všech ostatních mechanik. Ovšem zase umožňuje snadnější a prakticky okamžité krokování po jednotlivých snímcích, zatímco Philips s FOXem se s tím chvilku babrá. Prostě něco za něco.
Japonci nikdy neměli dostatek surovin, tak to museli obejít jinak, konečně systém Beta neměl vůbec pohyblivý buben, jen lehoučké křidélko s hlavami čouhajícími skrz výřez v pevném bubnu, tam to bylo ještě výraznější, tak přidávali setrvačník pod křidélko. Ale to bylo náročnější na cenný materiál i práci, určitě by tak nedokázali vyrábět statisícové série jednoho modelu, aby bylo jedno video jak druhé.
A vzpomněli si na počátky televize, kdy se používala synchronizace přímá - generátor řádkového kmitočtu se v televizi spouštěl přímo řádkovým impulsem odděleným z úplného TV signálu. Na takové televizi se obraz na levém okraji ani nehnul, jen se celkem nepozorovatelně měnila délka řádků.
Jenže přímá synchronizace byla značně citlivá na impulsní rušení (zapalování v zážehových motorech, rozpínání vypínačů) a v televizích osazených polovodiči měla ještě další nevýhody, proto už od poloviny padesátých let minulého století byla standardem synchronizace nepřímá: řádky spouští generátor řádkového kmitočtu a podle oddělených impulsů z TV signálu se jen jemně a pomalu dorovnává fáze řádkového kmitočtu pro vychylování.
Můžeš si to představit jako těžký setrvačník rotující 15625 otáčkami za sekundu, na kterém je značka, jejíž poloha se porovnává s přijatým řádkovým impulsem. Když je setrvačník napřed, jemně zpomalí, když pozadu, jemně zrychlí. Přijde-li mezi tím okamžikem nějaký rušivý impuls, obraz se nerozpadne na pruhy, protože tak rychle ten setrvačník ani nepřidá, ani nezabrzdí. Prostě si toho rušení nevšimne. A řádky v televizi jsou spouštěné v pravidelném rytmu.
Jenže z videa ty impulsy tak pravidelně po sobě nenásledují, na takovou chybu už setrvačník nestačí reagovat. Tak ho je nutné odlehčit, čímž se zkrátí doba jeho reakce. Vyšší citlivost na rušení vadit nebude, signál nejde z antény, která by zachytila nějaké rušení.
Do některých televizí se dělala dodatečná úprava, jiné to už od osmdesátých let minulého století měly jako běžnou funkci: některé tu zkrácenou časovou konstantu reakce měly spínanou poslední předvolbou, jiné předvolbou 0 či přepnutím na AV, některé k tomu měly zvláštní tlačítko, u jedné Salory to fungovalo na každé předvolbě končící devítkou, většinou však, měla-li televize vstup SCART, si video řeklo o přepnutí do AV režimu napětím 9 až 12V na vstupu 8 konektoru. Vyřadil se tím nejen celý přijímací díl, ale také se "odlehčil setrvačník".
Pozdější televize se tak chovaly také, i přesto, že uměly přepínat svislý rozměr obrazu podle napětí na pinu 8 SCARTu (4:3 při napětí 9-12V, formát 16:9 při napětí 5-7V, v tomto režimu se už časová konstanta nezkracuje), protože z VCR šlo vždy těch 12 V. A obraz se přestal vodorovně třást a kroutit.

Uvědom si tedy, že u tebe zřejmě jde o to, že tvoje televize režim VCR neumí. Vodorovný neklid obrazu je fyzikální vlastností kontaktního záznamu, lze jej konstrukcí videa jen zmenšit, ne však zcela odstranit. Proto si s ním musí poradit televize.
Jestli ale jde o přepis z kazety na kazetu, už si s tím neporadí ani taková televize.
Také nemám radost z toho, že můj USB videograbber tuto možnost nemá, přepis z jakéhokoli videa, zvlášť, jestli kazeta nebyla natočená přímo na tom samém kusu, má rozplápolaný obraz. Až TV karta v počítači, která má přepínatelnou časovou konstantu, zachytává řádky, kdy přijdou, a ne, když je čeká nějaký setrvačník...
Snažím se to napsat co nejstručněji, ale jde o záležitost poměrně rychle zapomínanou, takže otázka "zkrátils Tau?" už něco řekne jen skalním...

[radioelectrum]

děkuji Hillovi za vyčerpávající odpověd. O tom že se mění konstanta u řádků vím. Jen mne docela udivilo že Panasoniky vyžší řady mají menší stabilitu obrazu než obyčejný Philips.

[Hill]

Je to vcelku logické: vývoj v Evropě šel směrem k maximální přesnosti a kompatibilitě se staršími televizemi. Uvědomme si, že zrovna v době, kdy Philips pustil na trh mechaniku Fox, měla snad každá čtvrtá barevná televize v Evropě tyristorový řádkový rozklad, ať už šlo o Grundiga, Zanussi, Körtinga či Brauna (a také mezi nimi byly C110 až C110ST-II z Tesly i nějaký ten Stassfurt od RFT, prodávané v pod značkami Universum nebo Palladium u Neckermanna nebo v Quelle). Ano, i u tyristorovny šlo trochu zkrátit časovou konstantu, ale ne tolik, jako v tranzistorových zapojeních, přece jen ty časy otevírání a zavírání tyristorů jsou úzké místo v konstrukci - potřebují prostě určitou minimální dobu trvání řádku, jinak se mohlo stát, že komutační tyristor nestihl zavřít, zareagoval ochranný obvod, který ho zavřel až po dvou řádcích, to ale obvykle způsobovalo zarušení signálových obvodů a obraz se "nepochopitelně" zvlnil a to zvlnění svislých čar v horní třetině obrazu "ztvrdlo".
Ještě na doplnění: i mechaniky se zaváděním pásku do "M" se nějaký čas v Evropě dělaly poměrně přesné - poslední ale byly Grundig řady 300 (i nacpané do skříní jiných značek, třeba Siemens FM386). Ty ale neměly žádné přivíjecí spojky, každý unašeč měl vlastní motor, další honily buben, capstan, servo i kazetový výtah. Že to bylo drahé a tedy hůře prodejné, se dalo celkem s úspěchem očekávat... a také to vlastně vyklidilo pole Japoncům a později i obecně asijským výrobcům.
Dokonce jsem kdysi hledal příčinu zbláznění videa Sharp, u jedné firmy, která se zabývá natáčením společenských akcí: při rozmnožování sestříhaného záznamu, to už šlo o druhý přepis, v němž se ty časové chyby už dobře posčítaly, se najednou video přeplo na rychloposuv zpět a převinulo kazetu na začátek. To televize Zanussi s tyristorovým rozkladem a vyřazenou časovou konstantou zůsobovala právě tento problém - ten kopanec se přes zdroj v televizi přenesl až do sítě a přes zásuvku do videa. Tehdy to vylepšilo podotahování všech spojů v zásuvkovém okruhu, přesto ne úplně, přece jen ten dům byl na konci sítě. Nakonec jsem měnil tyristory za rychlejší a jako bonus několikerou výměnou součástek zkusmo nastavil časovou konstantu u TBA950 na "něco mezi" původní a minimální, aby neklid obrazu byl ještě přijatelný, ale aby se řádkový kmitočet neměnil příliš velkým skokem. Pak už video vydrželo přehrávat po celou dobu.
Stejná úprava se mi pak osvědčila i u Color Universal a C110(ST(-II)), u těchto televizí skutečně nebylo účelné tu časovou konstantu vyřazovat úplně.

Japonci začali podobně, ale brzy tento problém přestali řešit, odhaduji zlom kolem roku 1985: televize si prostě se signálem z videa musí poradit, aby divák viděl stabilní obraz v akceptovatelné kvalitě, jinak nelze vyrábět obrovské série přístrojů levněji a spolehlivěji, než v Evropě.
Buď rád, že nemáš tu Saloru, co jsem se o ní zmiňoval dříve - ta měla tak dlouhou časovou konstantu regulace (mimo ty předvolby končící devítkou), že na jiných číslech předvoleb nedržel pohromadě ani černobílý obraz, jen se na obrazovce něco šedivého kroutilo, barva nenaskočila vůbec.
Navíc se vycházelo z toho, že z kazet se nebudou pořizovat kopie (s každým přepisem se časové chyby zvětšují, bohužel každé video si přidá svoje chyby a jiným způsobem), na trhu a v půjčovnách byl dostatek titulů továrně nahraných. A, když už si zákazník přece jen něco natočil, proč by z toho dělal další kopie?
Pirátilo se totiž významněji hlavně tam, kde se videorekordéry stejně ještě moc nerozšířily...
Ale to je na daleko delší povídání, třebas o tom, proč vlastně zvítězil systém, jehož kvalita obrazu je bez diskuse nejhorší z těch, které se v sedmdesátých až osmdesátých letech začaly šířit po světě...

[Hill]

Je to vcelku logické: vývoj v Evropě šel směrem k maximální přesnosti a kompatibilitě se staršími televizemi. Uvědomme si, že zrovna v době, kdy Philips pustil na trh mechaniku Fox, měla snad každá čtvrtá barevná televize v Evropě tyristorový řádkový rozklad, ať už šlo o Grundiga, Zanussi, Körtinga či Brauna (a také mezi nimi byly C110 až C110ST-II z Tesly i nějaký ten Stassfurt od RFT, prodávané v pod značkami Universum nebo Palladium u Neckermanna nebo v Quelle). Ano, i u tyristorovny šlo trochu zkrátit časovou konstantu, ale ne tolik, jako v tranzistorových zapojeních, přece jen ty časy otevírání a zavírání tyristorů jsou úzké místo v konstrukci - potřebují prostě určitou minimální dobu trvání řádku, jinak se mohlo stát, že komutační tyristor nestihl zavřít, zareagoval ochranný obvod, který ho zavřel až po dvou řádcích, to ale obvykle způsobovalo zarušení signálových obvodů a obraz se "nepochopitelně" zvlnil a to zvlnění svislých čar v horní třetině obrazu "ztvrdlo".
Ještě na doplnění: i mechaniky se zaváděním pásku do "M" se nějaký čas v Evropě dělaly poměrně přesné - poslední ale byly Grundig řady 300 (i nacpané do skříní jiných značek, třeba Siemens FM386). Ty ale neměly žádné přivíjecí spojky, každý unašeč měl vlastní motor, další honily buben, capstan, servo i kazetový výtah. Že to bylo drahé a tedy hůře prodejné, se dalo celkem s úspěchem očekávat... a také to vlastně vyklidilo pole Japoncům a později i obecně asijským výrobcům.
Dokonce jsem kdysi hledal příčinu zbláznění videa Sharp, u jedné firmy, která se zabývá natáčením společenských akcí: při rozmnožování sestříhaného záznamu, to už šlo o druhý přepis, v němž se ty časové chyby už dobře posčítaly, se najednou video přeplo na rychloposuv zpět a převinulo kazetu na začátek. To televize Zanussi s tyristorovým rozkladem a vyřazenou časovou konstantou zůsobovala právě tento problém - ten kopanec se přes zdroj v televizi přenesl až do sítě a přes zásuvku do videa. Tehdy to vylepšilo podotahování všech spojů v zásuvkovém okruhu, přesto ne úplně, přece jen ten dům byl na konci sítě. Nakonec jsem měnil tyristory za rychlejší a jako bonus několikerou výměnou součástek zkusmo nastavil časovou konstantu u TBA950 na "něco mezi" původní a minimální, aby neklid obrazu byl ještě přijatelný, ale aby se řádkový kmitočet neměnil příliš velkým skokem. Pak už video vydrželo přehrávat po celou dobu.
Stejná úprava se mi pak osvědčila i u Color Universal a C110(ST(-II)), u těchto televizí skutečně nebylo účelné tu časovou konstantu vyřazovat úplně.

Japonci začali podobně, ale brzy tento problém přestali řešit, odhaduji zlom kolem roku 1985: televize si prostě se signálem z videa musí poradit, aby divák viděl stabilní obraz v akceptovatelné kvalitě, jinak nelze vyrábět obrovské série přístrojů levněji a spolehlivěji, než v Evropě.
Buď rád, že nemáš tu Saloru, co jsem se o ní zmiňoval dříve - ta měla tak dlouhou časovou konstantu regulace (mimo ty předvolby končící devítkou), že na jiných číslech předvoleb nedržel pohromadě ani černobílý obraz, jen se na obrazovce něco šedivého kroutilo, barva nenaskočila vůbec.
Navíc se vycházelo z toho, že z kazet se nebudou pořizovat kopie (s každým přepisem se časové chyby zvětšují, bohužel každé video si přidá svoje chyby a jiným způsobem), na trhu a v půjčovnách byl dostatek titulů továrně nahraných. A, když už si zákazník přece jen něco natočil, proč by z toho dělal další kopie?
Pirátilo se totiž významněji hlavně tam, kde se videorekordéry stejně ještě moc nerozšířily...
Ale to je na daleko delší povídání, třebas o tom, proč vlastně zvítězil systém, jehož kvalita obrazu je bez diskuse nejhorší z těch, které se v sedmdesátých až osmdesátých letech začaly šířit po světě...

[rolis7]

To Hille: veľmi pútavé čítanie, hlavne pre nás mladšie ročníky. Tyristorový rozklad (Color 110,110ST,110ST II) som zažil už len okrajovo. Keď som chodil do školy v Nižnej na Orave, akurát sa začala montovať celotranzistorová rada C419 a C419 a ich rôzne mutácie. Keď som tam ako študent končil, tak vybiehala z výroby aj prvá rada TVP s teletextom C428 a spol. Tieto TVP to mali s videom celkom slušne poriešené, či už na mechanických predvoľbách č.8, neskoršie keď už boli predvoľby elektronické, tak sa to riešilo buď číslom predvoľby, alebo bol na prepínanie konštanty samostatný vypínač.
Zaujala ma ale Tvoja informácia ohľadom súboja video systémov, ktorý si naznačil na konci svojho príspevku. Aj keď sa o tom už dosť popísalo a videorekordéry sú už na smetisku dejín, predsa len nejaké informácie od takého fundovaného odborníka, ako si Ty, by určite potešili nejedného technického nadšenca, ktorý do tejto kuchyne až tak nevidí. Preto Ťa poprosím, ak si nájdeš trošku času, napíš pár riadkov, ako to bolo s tou vojnou medzi video systémami. Ďakujem.

[Hill]

Ono se toho na pár řádků moc nevejde, ale zkusím to.

První pokusy s magnetickým záznamem obrazu jsou zmiňované někdy kolem roku 1936, ale nic bližšího.
Až v roce 1956 se vysílalo v Evropě poprvé v Německu z magnetického záznamu na přístroji Ampex VR1000 upraveného pro evropskou TV soustavu firmou Siemens. Formát záznamu se pak příliš nezměnil, jen se zvětšila šířka pásma záznamu (pásek šířky 2" prohýbaný do vodicího korýtka podtlakem, vývěva patřila k přístroji, příčný záznam 4 hlavami na disku Ø 50 mm rotujícím 15000 ot/min, rychlost posuvu pásku 39 cm/s, na jednu cívku o průměru 310 mm se vešla asi hodina záznamu o šířce obrazového pásma kolem 4 MHz; o pět let později se pásmo rozšířilo až k 7 MHz, už nebylo patrné zhoršení ostrosti přepisem).
Ampex se pak rozšířil v profesionální televizní technice jako vedoucí standard, vysílalo se z nich i v ČST, jen kvůli embargu do východního bloku se kupovaly z Portugalska, časem ho doplnily přístroje se segmentovým záznamem některého z formátů EBU, to bylo dílo výzkumného ústavu televizní techniky FESE v Darmstadtu, a později došlo na šikmý záznam formátů U-matic a ke konci analogové techniky vedl Betacam.
To vše ale bylo pro domácnost naprosto nedostupná záležitost.

Pokusy o video pro domácnost se objevovaly už před rokem 1960, ale pořád z toho vycházely lokomotivy, pro které se těžko hledal dostatečně solventní zákazník, který by současně byl natolik technicky zdatný, aby to dokázal obsluhovat a ještě byl ochotný akceptovat zhoršení kvality obrazu i zvuku "přes pásek".
První evropský model Philips VR3400 z roku 1965 už byl tranzistorový a jeho cena byla konečně přijatelná nejen pro výzkumné ústavy a školy, ale už se prodával i na domácí použití. Šlo o cívkový přístroj na pásek šířky 1" (25,4 mm) s rychlostí posuvu 19,05 cm/s, šikmý záznam jednou hlavou rotující 3000 ot/min, opásání Ω, cca 352°. Sklon stopy zajištěný vedením pásku na cívky v různé výšce. Šířka pásma asi 2,5 MHz, což pro černobílý záznam bylo právě na hranici přijatelnosti. Zajímavé je, že obvodová rychlost bubnu, tedy přibližně relativní rychlost hlava-pásek, byla tehdy 6x vyšší, než u pozdějších systémů. A také je zajímavé, že přístroje firmy Sony, které už byly převážně dvouhlavé a pracovaly s opásáním Ω 180°, jen jeden měl opásání alfa, tedy smyčku kolem bubnu, se objevily až o čtyři roky později. A celkem rychle se objevily i jejich kopie z Minsku. Tak jako tak - pro nás byly tyto přístroje naprosto nedostupné, vyjímečně se našly v zájmových klubech.
V téže době se pokoušelo mnoho firem o vlastní standard, hlavně o to, jak nabídnout přenosný přístroj. Nesporně zajímavé řešení nabídla firma Akai - přenosné video na magnetofonový pásek šíře 6,25 mm na 15 cm cívkách, rychlost posuvu 9,52 cm/s, tedy hodinu a půl na jednu cívku. Ovšem nechodilo to s každým páskem, fungovalo to jen naležato, kamera byla tedy pohyblivá jen tak daleko, kam jí dovolil kabel, a přišlo to pozdě - v době, kdy se už objevily první kazetové systémy s cívkami vedle sebe, prostě se to neujalo. Neujala se řada dalších formátů, tehdy kdekdo ve světě zkoušel něco vlastního, dodnes vlastně nikdo nezmapoval, kolik výrobců před rokem 1974 nabízelo videorekordéry na pásek sice stejný, nicméně se záznamem vzájemně nekompatibilním.

Ještě předtím ale, v roce 1971, pustil do světa Grundig model VR2000 v systému VCR: cívky s páskem 1/2" v kazetě umístěné nad sebou, dutý dvojitý unášeč, dvě hlavy na bubnu s opásáním Ω 180°, šikmý záznam, první použití azimutální montáže videohlav. Ten systém byl na pohled převratný: snadná manipulace s kazetou přijatelných rozměrů, akceptovatelná kvalita i doba záznamu... určitá nespolehlivost vyplývala z koncentrického umístění cívek, problém dělaly hlavně převody na ty duté unášeče. Sice systém se postupně vylepšoval (VCR Longplay, SVR (Super Video)), převzala ho řada výrobců, protože co dělal Grundig a Phillips, to přece nemohlo být špatné, tak Siemens, Loewe Opta, PYE, Körting, Nordmende, ITT a další dělaly prakticky shodné přístroje s Grundig BK3000, BK3500, VCR 4000, SVR 4004, Phillips N1500, N1502, N1700, N1702, lišily se designem a sem tam nějakou finesou v ovládání, ale model SVR4004 v roce 1979 tento standard uzavřel, v té době už se u Grundigů pod tlakem japonské produkce dělalo na vlastním evropském systému domácího videa.
Na vlastním systému pracovali roky i u firmy BASF, nazvali ho LVR. Původně měl pracovat s páskem šířky 1/4", ale na trh se nedostal. Systém LVR se prodával až od roku 1979: záznam byl podélný s pevnou hlavou, pásek tentokrát šířky 8 mm a tloušťky 8,5 µm. Pásek byl na jedné cívce v kazetě, která se v přístroji otevřela a pásek se zatáhl na druhou cívku. Transport pásku rychlostí 4 m/s, celá délka cívky proběhla během 150 s, pak se během 100 ms posunula hlava o jednu stopu a pásek se rozběhl opačným směrem. Při 72 stopách šířky 68 µm každá to dalo na hrací dobu kazety 3 hodiny. Ale nebylo možné zastavit obraz, rychloposuvy pochopitelně také nebyly možné, zato se dalo krokovat po 3 minutách přesuvem hlavy po stopách, které vedly stejným směrem. Nástřih dalšího obrazu byl problematický, vlastně se ho nikdy nepodařilo uspokojivě vyřešit.
Zajímavý byl systém záznamu barvy - byl vlastně nezávislý na kódování barvy pro televizi, protože na pásek zaznamenával jak jasový signál (FM), tak sekvenčně tři rozdílové barvové složky (SAM) a dva zvukové kanály FM na nosných 162 a 204 kHz.
Ale tento systém brzy zůstal ležet ve skladech, podobně, jako asi půl tuctu videorekordérů nebo přehrávačů videodesek vyvinutých několika dalšími výrobci (Thomson, Telefunken a další).
V roce 1976 už totiž firma JVC představila systém VHS. Jediné, co si nechala chránit, byl název VHS, principy ale ne. Tím vlastně umožnila i jiným výrobcům tento systém nabízet.
Sony pustil do světa systém Betamax trochu pozdě - v roce 1978, kdy už zejména v zemích vysílajících televizi ve standardu FCC 525/30 utěšeně přibývalo továrně nahraných titulů v prodejnách a půjčovnách videokazet VHS. Pravda, šlo hlavně o béčkové a céčkové filmy, protože filmová distribuce často odmítla práva k přepisu "lepšího" filmu prodat s poukazem na malé rozlišení a další technická omezení, šlo přece o VHS. Navíc pan Morita nechal mnoho drobností formátů Beta patentově chránit a, z nedostatku pokory, protože v dané době nebyl lepší systém domácího videa, zase nedal souhlas k tomu, aby se na formátu Betamax továrně rozšiřovala "kultura za pět set" (někdo tomu říká "píst v uchu žirafy", jiný si to pouštěl zrychleně a koukal na králíky či zajace).
Že se často takové filmy na Betu natáčely a pak se střihaly na VHS, tomu už Akio Morita zabránit nemohl. Pochopitelně ubylo společností, které by za takových podmínek se Sony Video Entertainment uzavřely smlouvu na své filmy, protože už měly výhradní smlouvu na VHS.
Jenže do zbytku světa se systémy Betamax a VHS dostaly prakticky současně, v Evropě to dokonce v roce 1980 vypadalo na souboj Bety a Video 2000, které byly technicky dotaženější a poskytovaly srovnatelně ostrý obraz, viditelně méně degradovaný, než systémem VHS. Jenže opět rozhodl trh a nabídka nahraných titulů - na VHS jich bylo nejvíc a přístroje VHS byly o polovinu levnější, než Video 2000, které se navíc objevilo příliš pozdě a jeho první modely byly prý noční můrou servisáků (no nevím, znal jsem jednoho, který si do jednoho modelu Video2000 nechal do tuneru doplnit zvuk OIRT v roce tuším 1992, jinak tomu přístroji slušelo decentní vyčištění, to za 10 let od nákupu nikdo neudělal; bylo by zajímavé zjistit, jak vypadá dnes, ale bohužel nevím, kde je to video i s majitelem teď: jeden z nich, nebo i oba, doufám ještě chodí).

Na to, že by si mnohé tituly museli zákazníci přetáčet z jiných kazet, vlastně horších, většina zákazníků slyšela. Logicky nejpřijatelnější kvalitu měl záznam snímaný z originální kazety, těch pro jiné formáty, než VHS bylo na trhu málo, a ti, kdo by dali přednost lepšímu systému, si to rychle museli rozmyslet. Prostě VHS vyhrál navzdory jednoznačně největší ztrátě kvality obrazu "přes pásek" cenou (absence patentových práv umožnila kdekomu vyrábět přehrávače i kompletní přístroje, což opět tlačilo cenu dolů) a dostupností široké nabídky nahraných titulů.

Tehdy se pořád počítalo s tím, že jeden přístroj bude sloužit nejméně 5 let (zákazník pochopitelně očekával 10 let) a záznam na něm pořízený bude možné přehrát ještě na minimálně dvou generacích přístrojů, tedy to platilo na největším trhu s mediální technikou v Evropě - v Západním Německu.
U nás byla tehdy situace poněkud jiná - průměrná doba výměny televize se sice už zkrátila na 14 let (i když zákazník by radši polovinu, ať už má doma konečně něco novějšího), u těch, kdo nebyli ochotní nocovat před Elektrou, aby neztratili pořadí ve frontě a nějaký kousek se na ně dostal, se často našly v provozu i opečovávané a dobře hrající televizory přes 20 let staré, bez ohledu na to, že jsou jen pro černobílý příjem.

Když se objevily první videorekordéry VM6465, což byl výběhový model od Philipse, zato za tuším osm průměrných měsíčních výplat, byly k němu tři nenahrané kazety - a to bylo všechno. Jiné kazety se daly koupit jen za bony v Tuzexu, vyjímečně, když kámoš byl vedoucí prodejny, kde je dostali za koruny, se k jednomu dvěma kouskům dostali i ti bez bonů. Nahrané tituly se u nás daly koupit nebo vypůjčit až po roce 1990 (předtím se půjčovaly a kopírovaly kopie opatřené rychlodabingem, obvykle hlasem Ondřeje Hejmy), nadšení pro thrillery a mlátičky podle stejné šablony, jak jeden stejný jiné stejné mlátí, stejně tak i pro šuk-a-hek, se nějak vytratilo, a zbyteček se přesunul k DVD, prázdné videokazety najednou byly všude.
No a digitální video dokončilo celý proces rozvoje té nádherně mysteriózní techniky, kde už se jen hledalo, jak zmlsaného zákazníka ještě více zmlsat něčím, co vlastně ani nepotřeboval, ale konkurence to nemá. Však jsme znali mnoho zákazníků, kteří si koupili ten nejvybavenější stroj, aby si na něm pak jen přehrávali nanejvýš staré rodinné záznamy z kazet vražených v adaptéru a o funkcích, za které zaplatili navíc, neměli ani tušení, protože návod buď tak daleko nedočetli, nebo jim to nic neříkalo, k čemu by to jako mělo být dobré...

Tak se mi těch pár řádků trochu natáhlo a stejně je toho v nich málo. Ale doufám, že to zatím stačí.
Jo, a toho fundovaného odborníka si odpusť. Veškerá tato techika byla pro nás dlouho nedostupná, tak jsem sháněl informace hlavně proto, jestli by to nešlo nějak ubastlit doma. Měl jsem asi o něco lepší přístup aspoň k informacím o principech, ale nejvíc jsem jich stejně získal až v době, kdy už analogový magnetický záznam obrazu vyčerpal technické možnosti a neodvratně se blížil jeho konec.

[Hill]

Ono se toho na pár řádků moc nevejde, ale zkusím to.

První pokusy s magnetickým záznamem obrazu jsou zmiňované někdy kolem roku 1936, ale nic bližšího.
Až v roce 1956 se vysílalo v Evropě poprvé v Německu z magnetického záznamu na přístroji Ampex VR1000 upraveného pro evropskou TV soustavu firmou Siemens. Formát záznamu se pak příliš nezměnil, jen se zvětšila šířka pásma záznamu (pásek šířky 2" prohýbaný do vodicího korýtka podtlakem, vývěva patřila k přístroji, příčný záznam 4 hlavami na disku Ø 50 mm rotujícím 15000 ot/min, rychlost posuvu pásku 39 cm/s, na jednu cívku o průměru 310 mm se vešla asi hodina záznamu o šířce obrazového pásma kolem 4 MHz; o pět let později se pásmo rozšířilo až k 7 MHz, už nebylo patrné zhoršení ostrosti přepisem).
Ampex se pak rozšířil v profesionální televizní technice jako vedoucí standard, vysílalo se z nich i v ČST, jen kvůli embargu do východního bloku se kupovaly z Portugalska, časem ho doplnily přístroje se segmentovým záznamem některého z formátů EBU, to bylo dílo výzkumného ústavu televizní techniky FESE v Darmstadtu, a později došlo na šikmý záznam formátů U-matic a ke konci analogové techniky vedl Betacam.
To vše ale bylo pro domácnost naprosto nedostupná záležitost.

Pokusy o video pro domácnost se objevovaly už před rokem 1960, ale pořád z toho vycházely lokomotivy, pro které se těžko hledal dostatečně solventní zákazník, který by současně byl natolik technicky zdatný, aby to dokázal obsluhovat a ještě byl ochotný akceptovat zhoršení kvality obrazu i zvuku "přes pásek".
První evropský model Philips VR3400 z roku 1965 už byl tranzistorový a jeho cena byla konečně přijatelná nejen pro výzkumné ústavy a školy, ale už se prodával i na domácí použití. Šlo o cívkový přístroj na pásek šířky 1" (25,4 mm) s rychlostí posuvu 19,05 cm/s, šikmý záznam jednou hlavou rotující 3000 ot/min, opásání Ω, cca 352°. Sklon stopy zajištěný vedením pásku na cívky v různé výšce. Šířka pásma asi 2,5 MHz, což pro černobílý záznam bylo právě na hranici přijatelnosti. Zajímavé je, že obvodová rychlost bubnu, tedy přibližně relativní rychlost hlava-pásek, byla tehdy 6x vyšší, než u pozdějších systémů. A také je zajímavé, že přístroje firmy Sony, které už byly převážně dvouhlavé a pracovaly s opásáním Ω 180°, jen jeden měl opásání alfa, tedy smyčku kolem bubnu, se objevily až o čtyři roky později. A celkem rychle se objevily i jejich kopie z Minsku. Tak jako tak - pro nás byly tyto přístroje naprosto nedostupné, vyjímečně se našly v zájmových klubech.
V téže době se pokoušelo mnoho firem o vlastní standard, hlavně o to, jak nabídnout přenosný přístroj. Nesporně zajímavé řešení nabídla firma Akai - přenosné video na magnetofonový pásek šíře 6,25 mm na 15 cm cívkách, rychlost posuvu 9,52 cm/s, tedy hodinu a půl na jednu cívku. Ovšem nechodilo to s každým páskem, fungovalo to jen naležato, kamera byla tedy pohyblivá jen tak daleko, kam jí dovolil kabel, a přišlo to pozdě - v době, kdy se už objevily první kazetové systémy s cívkami vedle sebe, prostě se to neujalo. Neujala se řada dalších formátů, tehdy kdekdo ve světě zkoušel něco vlastního, dodnes vlastně nikdo nezmapoval, kolik výrobců před rokem 1974 nabízelo videorekordéry na pásek sice stejný, nicméně se záznamem vzájemně nekompatibilním.

Ještě předtím ale, v roce 1971, pustil do světa Grundig model VR2000 v systému VCR: cívky s páskem 1/2" v kazetě umístěné nad sebou, dutý dvojitý unášeč, dvě hlavy na bubnu s opásáním Ω 180°, šikmý záznam, první použití azimutální montáže videohlav. Ten systém byl na pohled převratný: snadná manipulace s kazetou přijatelných rozměrů, akceptovatelná kvalita i doba záznamu... určitá nespolehlivost vyplývala z koncentrického umístění cívek, problém dělaly hlavně převody na ty duté unášeče. Sice systém se postupně vylepšoval (VCR Longplay, SVR (Super Video)), převzala ho řada výrobců, protože co dělal Grundig a Phillips, to přece nemohlo být špatné, tak Siemens, Loewe Opta, PYE, Körting, Nordmende, ITT a další dělaly prakticky shodné přístroje s Grundig BK3000, BK3500, VCR 4000, SVR 4004, Phillips N1500, N1502, N1700, N1702, lišily se designem a sem tam nějakou finesou v ovládání, ale model SVR4004 v roce 1979 tento standard uzavřel, v té době už se u Grundigů pod tlakem japonské produkce dělalo na vlastním evropském systému domácího videa.
Na vlastním systému pracovali roky i u firmy BASF, nazvali ho LVR. Původně měl pracovat s páskem šířky 1/4", ale na trh se nedostal. Systém LVR se prodával až od roku 1979: záznam byl podélný s pevnou hlavou, pásek tentokrát šířky 8 mm a tloušťky 8,5 µm. Pásek byl na jedné cívce v kazetě, která se v přístroji otevřela a pásek se zatáhl na druhou cívku. Transport pásku rychlostí 4 m/s, celá délka cívky proběhla během 150 s, pak se během 100 ms posunula hlava o jednu stopu a pásek se rozběhl opačným směrem. Při 72 stopách šířky 68 µm každá to dalo na hrací dobu kazety 3 hodiny. Ale nebylo možné zastavit obraz, rychloposuvy pochopitelně také nebyly možné, zato se dalo krokovat po 3 minutách přesuvem hlavy po stopách, které vedly stejným směrem. Nástřih dalšího obrazu byl problematický, vlastně se ho nikdy nepodařilo uspokojivě vyřešit.
Zajímavý byl systém záznamu barvy - byl vlastně nezávislý na kódování barvy pro televizi, protože na pásek zaznamenával jak jasový signál (FM), tak sekvenčně tři rozdílové barvové složky (SAM) a dva zvukové kanály FM na nosných 162 a 204 kHz.
Ale tento systém brzy zůstal ležet ve skladech, podobně, jako asi půl tuctu videorekordérů nebo přehrávačů videodesek vyvinutých několika dalšími výrobci (Thomson, Telefunken a další).
V roce 1976 už totiž firma JVC představila systém VHS. Jediné, co si nechala chránit, byl název VHS, principy ale ne. Tím vlastně umožnila i jiným výrobcům tento systém nabízet.
Sony pustil do světa systém Betamax trochu pozdě - v roce 1978, kdy už zejména v zemích vysílajících televizi ve standardu FCC 525/30 utěšeně přibývalo továrně nahraných titulů v prodejnách a půjčovnách videokazet VHS. Pravda, šlo hlavně o béčkové a céčkové filmy, protože filmová distribuce často odmítla práva k přepisu "lepšího" filmu prodat s poukazem na malé rozlišení a další technická omezení, šlo přece o VHS. Navíc pan Morita nechal mnoho drobností formátů Beta patentově chránit a, z nedostatku pokory, protože v dané době nebyl lepší systém domácího videa, zase nedal souhlas k tomu, aby se na formátu Betamax továrně rozšiřovala "kultura za pět set" (někdo tomu říká "píst v uchu žirafy", jiný si to pouštěl zrychleně a koukal na králíky či zajace).
Že se často takové filmy na Betu natáčely a pak se střihaly na VHS, tomu už Akio Morita zabránit nemohl. Pochopitelně ubylo společností, které by za takových podmínek se Sony Video Entertainment uzavřely smlouvu na své filmy, protože už měly výhradní smlouvu na VHS.
Jenže do zbytku světa se systémy Betamax a VHS dostaly prakticky současně, v Evropě to dokonce v roce 1980 vypadalo na souboj Bety a Video 2000, které byly technicky dotaženější a poskytovaly srovnatelně ostrý obraz, viditelně méně degradovaný, než systémem VHS. Jenže opět rozhodl trh a nabídka nahraných titulů - na VHS jich bylo nejvíc a přístroje VHS byly o polovinu levnější, než Video 2000, které se navíc objevilo příliš pozdě a jeho první modely byly prý noční můrou servisáků (no nevím, znal jsem jednoho, který si do jednoho modelu Video2000 nechal do tuneru doplnit zvuk OIRT v roce tuším 1992, jinak tomu přístroji slušelo decentní vyčištění, to za 10 let od nákupu nikdo neudělal; bylo by zajímavé zjistit, jak vypadá dnes, ale bohužel nevím, kde je to video i s majitelem teď: jeden z nich, nebo i oba, doufám ještě chodí).

Na to, že by si mnohé tituly museli zákazníci přetáčet z jiných kazet, vlastně horších, většina zákazníků slyšela. Logicky nejpřijatelnější kvalitu měl záznam snímaný z originální kazety, těch pro jiné formáty, než VHS bylo na trhu málo, a ti, kdo by dali přednost lepšímu systému, si to rychle museli rozmyslet. Prostě VHS vyhrál navzdory jednoznačně největší ztrátě kvality obrazu "přes pásek" cenou (absence patentových práv umožnila kdekomu vyrábět přehrávače i kompletní přístroje, což opět tlačilo cenu dolů) a dostupností široké nabídky nahraných titulů.

Tehdy se pořád počítalo s tím, že jeden přístroj bude sloužit nejméně 5 let (zákazník pochopitelně očekával 10 let) a záznam na něm pořízený bude možné přehrát ještě na minimálně dvou generacích přístrojů, tedy to platilo na největším trhu s mediální technikou v Evropě - v Západním Německu.
U nás byla tehdy situace poněkud jiná - průměrná doba výměny televize se sice už zkrátila na 14 let (i když zákazník by radši polovinu, ať už má doma konečně něco novějšího), u těch, kdo nebyli ochotní nocovat před Elektrou, aby neztratili pořadí ve frontě a nějaký kousek se na ně dostal, se často našly v provozu i opečovávané a dobře hrající televizory přes 20 let staré, bez ohledu na to, že jsou jen pro černobílý příjem.

Když se objevily první videorekordéry VM6465, což byl výběhový model od Philipse, zato za tuším osm průměrných měsíčních výplat, byly k němu tři nenahrané kazety - a to bylo všechno. Jiné kazety se daly koupit jen za bony v Tuzexu, vyjímečně, když kámoš byl vedoucí prodejny, kde je dostali za koruny, se k jednomu dvěma kouskům dostali i ti bez bonů. Nahrané tituly se u nás daly koupit nebo vypůjčit až po roce 1990 (předtím se půjčovaly a kopírovaly kopie opatřené rychlodabingem, obvykle hlasem Ondřeje Hejmy), nadšení pro thrillery a mlátičky podle stejné šablony, jak jeden stejný jiné stejné mlátí, stejně tak i pro šuk-a-hek, se nějak vytratilo, a zbyteček se přesunul k DVD, prázdné videokazety najednou byly všude.
No a digitální video dokončilo celý proces rozvoje té nádherně mysteriózní techniky, kde už se jen hledalo, jak zmlsaného zákazníka ještě více zmlsat něčím, co vlastně ani nepotřeboval, ale konkurence to nemá. Však jsme znali mnoho zákazníků, kteří si koupili ten nejvybavenější stroj, aby si na něm pak jen přehrávali nanejvýš staré rodinné záznamy z kazet vražených v adaptéru a o funkcích, za které zaplatili navíc, neměli ani tušení, protože návod buď tak daleko nedočetli, nebo jim to nic neříkalo, k čemu by to jako mělo být dobré...

Tak se mi těch pár řádků trochu natáhlo a stejně je toho v nich málo. Ale doufám, že to zatím stačí.
Jo, a toho fundovaného odborníka si odpusť. Veškerá tato techika byla pro nás dlouho nedostupná, tak jsem sháněl informace hlavně proto, jestli by to nešlo nějak ubastlit doma. Měl jsem asi o něco lepší přístup aspoň k informacím o principech, ale nejvíc jsem jich stejně získal až v době, kdy už analogový magnetický záznam obrazu vyčerpal technické možnosti a neodvratně se blížil jeho konec.

[konosuke]

Pokus o záznam TV obrazu a kamery na magnetický pás byl učiněn i polskou Unitrou a sice model MTV 10...pásek byl běžný chrom půlpalec 12.7 mm akorát šlo o volně vinutý na cívce, který svištěl lineární rychlostí 16.84 cm/s relativní 8.08 m/s ne v kazetě...dvě rotační hlavy, šikmé stopy, jak ten vehikl obstál to nevím, v provozu nikdy neviděl ale muselo to ustrojstvo stát pěknej balík tehdy...Je popsán i v Bozděchovi Magnetofony II jakkoli nejde o magnetofon...

[Hill]

Jo, jen se v těch knížkách při korektuře poněkud škrtalo, tak tam chybí informace, že se jednalo v podstatě o standard EIAJ-1 s odchylnou rychlostí a vlastně o kopii nějakého konkrétního Philipse řady N14xx.
Následující model MTV-20 už byl konstrukčně shodný s Philips N1481 (verze Secam) nebo Grundig BK2000 (verze PAL). Ony totiž ty dva VCR byly mechanicky i servořízením úplně stejné, lišily se jen vzhledem a chrominančním kanálem.

[Hill]

Jo, jen se v těch knížkách při korektuře poněkud škrtalo, tak tam chybí informace, že se jednalo v podstatě o standard EIAJ-1 s odchylnou rychlostí a vlastně o kopii nějakého konkrétního Philipse řady N14xx.
Následující model MTV-20 už byl konstrukčně shodný s Philips N1481 (verze Secam) nebo Grundig BK2000 (verze PAL). Ony totiž ty dva VCR byly mechanicky i servořízením úplně stejné, lišily se jen vzhledem a chrominančním kanálem.

[konosuke]

Ano, tak to bylo...v Polsku tomu říkali magnetowid kdežto u nás byla neúspěšná snaha prosadit terminus magnetoskop, nevím proč zatímco celý civilizovaný svět říkal videorekordér, zkráceně video...asi abychom se odlišili od zlé ideově nepřátelské tenkrát ciziny...to jenom na okraj aby nestala řeč.

[xsc]

Videorecorder tomu říkají v angličtině, která nepoužívá pojem magnetofon a místo toho používá tape recorder. Jenže u nás byl zavedený pojem magnetofon (a ne páskový nahrávač ), takže prvním videím se začalo říkat videomagnetofon. Což se nějakému puristovi nelíbilo kvůli tomu fon (byť to zvuk taky nahrává...). Tak použil stejným způsobem odvozený magnetoskop, což ale není výmysl místní, ale francouzský. Ovšem ve francouzštině se to ujalo.

[konosuke]

Polský gramec byl adapter, což je logické neboť pro hlasitou reprodukci kdysi používal připojenou nf část rádia, tato úsporná sestava se udržela dodnes...ruský walkman byl pěšechod kdežto cassette deck pristavka...dobré, co.

[Hill]

I to jsem tu psal, že název "magnetofon" se u nás používal neprávem. Nešlo totiž o název zařízení, ale jediné řady přístrojů AEG/Telefunken, a to K(0) až K4. Všechny měly JMÉNO Magnetophon K... U modelů K5 a vyšších (AEG už bez Telefunkena) se už nápis Magnetophon neobjevuje, přístroj, jako takový, se označuje výhradně Tonbandgerät, čili "přístroj na zvukový pás" nebo Enrégistrateur, což je "nahrávač".
Nikdo, ani Američani po válce, když si odvezli veškerou dokumentaci a převedli patentová práva poraženého národa na jeden z vítězných, si ale nedovolil přístroji říkat "magnetofon".
To jen u nás ve Východním bloku se to přeneslo na cokoli, co umí zaznamenat zvuk na magnetický pás, a ujalo se to. Jenže se to tu začalo prodávat v době, kdy už jsme měli kolem železnou oponu, národy neměl potuchy o nějakých vlastnických právech nehmotné povahy, dějepis se změnil, najednou nikdo na Západě nic nevynalezl, ve všem byli sovětští soudruzi o deset kroků napřed, jen si to nedali patentovat, a stejně Unitra nevyvážela skoro nic, Videoton něco málo pod značkou Waltham, Tesla vyvážela významněji jako první Tonbandgerät Sonet Duo. V SRN se jich moc neobjevilo, zato v zemích Beneluxu byly oblíbené. A napsat na kterýkoli z nich (nebo do návodu) slovo magnetofon, bylo by po exportu a v AEG by se splašili právníci.

Přesto se tomu říká u nás "magnetofon" bez ohledu na typ i výrobce, tak naši jazykoví brusiči znásilnili kontinuitu a místo videorekordéru, což je asi nejpřesnější označení, stvořili slovo MAGNETOSKOP, patrně pod francouzským vlivem, v té době našim mocným zjevně Francouzi ze Západu vadili nejméně jednak politicky, a třeba i proto, že také kašlali na práva AEG k názvu stroje. Dokonce to vrazili do názvosloví v ČSN, a nechali psát na krabice tuzemské produkce. Naštěstí se ta zparchantělina mezi zákazníky neujala. Ani sovětští konstruktéři Pajcovič a Kopirenko tomu tak neříkali...

[Hill]

I to jsem tu psal, že název "magnetofon" se u nás používal neprávem. Nešlo totiž o název zařízení, ale jediné řady přístrojů AEG/Telefunken, a to K(0) až K4. Všechny měly JMÉNO Magnetophon K... U modelů K5 a vyšších (AEG už bez Telefunkena) se už nápis Magnetophon neobjevuje, přístroj, jako takový, se označuje výhradně Tonbandgerät, čili "přístroj na zvukový pás" nebo Enrégistrateur, což je "nahrávač".
Nikdo, ani Američani po válce, když si odvezli veškerou dokumentaci a převedli patentová práva poraženého národa na jeden z vítězných, si ale nedovolil přístroji říkat "magnetofon".
To jen u nás ve Východním bloku se to přeneslo na cokoli, co umí zaznamenat zvuk na magnetický pás, a ujalo se to. Jenže se to tu začalo prodávat v době, kdy už jsme měli kolem železnou oponu, národy neměl potuchy o nějakých vlastnických právech nehmotné povahy, dějepis se změnil, najednou nikdo na Západě nic nevynalezl, ve všem byli sovětští soudruzi o deset kroků napřed, jen si to nedali patentovat, a stejně Unitra nevyvážela skoro nic, Videoton něco málo pod značkou Waltham, Tesla vyvážela významněji jako první Tonbandgerät Sonet Duo. V SRN se jich moc neobjevilo, zato v zemích Beneluxu byly oblíbené. A napsat na kterýkoli z nich (nebo do návodu) slovo magnetofon, bylo by po exportu a v AEG by se splašili právníci.

Přesto se tomu říká u nás "magnetofon" bez ohledu na typ i výrobce, tak naši jazykoví brusiči znásilnili kontinuitu a místo videorekordéru, což je asi nejpřesnější označení, stvořili slovo MAGNETOSKOP, patrně pod francouzským vlivem, v té době našim mocným zjevně Francouzi ze Západu vadili nejméně jednak politicky, a třeba i proto, že také kašlali na práva AEG k názvu stroje. Dokonce to vrazili do názvosloví v ČSN, a nechali psát na krabice tuzemské produkce. Naštěstí se ta zparchantělina mezi zákazníky neujala. Ani sovětští konstruktéři Pajcovič a Kopirenko tomu tak neříkali...

[xsc]

Nikoliv jen ve východním bloku, zjevně se to rozšířilo do víc jazyků, viz http://en.wikipedia.org/wiki/Magnetophon , kde je zmíněna i španělština, francouzština, italština a řečtina.
A ani firmě BASF to nedělalo problém ještě v 60. letech, pár takových pásků (ale jen DP) mám. http://vintagecassettes.com/_history/BASF01.jpg Ty starší se ještě na AEG odkazovaly:http://vintagecassettes.com/_history/BASF00.jpg
Agfa to vyřešila lišácky, ta jeden čas používala označení magnetonband.