K ochraně vláken elektronek pro sériové žhavení 100 mA

[Lojza1]

Ale ano, pravdou je, že v dobách budování socialismu se Talismany zapínaly častěji a nějak to přežily i při větší toleranci sítě. (220 V, dnes máme 230 V.)

[Crifodo]

[Lojza1]

Bohužel to u těch obrazovek probíhalo jako výměna celého kusu hrdla obrazovky vhodným náhradním dílem. Rozebírat ten systém by asi bylo tak problematické, že by se spíš vyplatilo udělat nový. Ono to pak musí obstát ve vakuu. Ale je to hypotetické, ani ty obrazovky už se takto neopravují a není to, pokud vím, protože by došly náhradní díly. Bylo to ekonomicky únosné, dokud poptávka přesahovala zájem několika nadšenců. Tam ostatně šlo o další využití drahé a méně opotřebované části obrazovky. Také jsem nějakou debatu viděl, ale tam se bavili, jestli by se nedaly sehnat nějaké díly zbylé po Retonu a nějak je použít svépomocí podomácku. Což by bylo obtížnější, než si asi představovali.
Vlákna pro větší proudy by asi mohla být trvanlivější i díky většímu průměru, když už se u nějakého typu nebo kusu nepovedlo zabránit tomu zasvícení. Problém při sériovém žhavení může být navíc asi i v kladné zpětné vazbě, kdy kousek vlákna s rostoucím příkonem a tím i teplotou a odporem na sebe může koncentrovat větší napětí, než u žhavení paralelního, při kterém navíc podle žhavícího napětí nejspíš připadá na úsek mezi kolíkem a katodou relativně větší podíl napětí vůči katodě a na to je to stavěné. Nevím, jen tak uvažuji. Tolik přepálených vláken jsem viděl jen u U elektronek a u tradičních přímožhavených usměrňovaček. Nebo přesněji několik, zatímco u ostatních žádné. Zas tak moc U elektronek mi rukama neprošlo.

[rudolf02]

No, já nevím, ale co jsem postřehl je, že míra zatížení ovlivňuje emisní schopnost, tedy životnost. Např. ECH21 má obvykle slabou triodu, je více zatížená než heptoda. Podobně EL84 je v rádiích téměř nesmrtelná, zatímco v zesilovačích je životnost nižší.
Elektronkám nesvědčí plné anodové napětí, pokud se ještě nažhavuje katoda.
K přežhavování - elektronce roste výkon významně, nejsem si jist, zda se stejně snižuje životnost. Pověstné dlouhodobé přižhavování černobílých obrazovek potlačovalo zrcadlení u vyčerpaných katod. Je zase fakt, že televize neběžela na pozadí celý den jako dnes.
Co se týká zasvícení žhavicího vlákna jako žárovka u televizí neznamenalo požadavek na její okamžitou výměnu.

Ke změně zapojení, které narušuje originalitu. V tom případě se mi jeví bližší seriový regulátor s tranzistorem či doplňkový varistor, i ta žárovka má za studena malý odpor (napěťový náraz se zkrátí, ale stále tam je).
Dík za opravy a připomínky

[Lojza1]

rudolf02:
Ano.
Ta heptodová část, pokud se nemýlím, stárnula v závislosti na anodovém proudu, tedy na AVC, tedy nepřímo úměrně síle signálu. Tím neříkám, že při příjmu víceméně šumu by stárnula stejně jako triodová část. Nevím to. Možná je ta trioda z nějakého důvodu jinak dimenzovaná. Možná katodě v oscilátoru nevyhovují proudové špičky, kterými se protékající proud po rozkmitání realizuje. Nejsem odborníkem na kysličníkové katody, ale souhlasím, že životnost katody je nějak limitovaná elektrickým nábojem za dobu života prošlým jednotkou její plochy. Výkonový zesilovač katodu využije typicky s co největší proudovou hustotou, protože mj. plocha katody vyžaduje víceméně daný žhavící příkon. U nevýkonových stupňů hrají při návrhu elektronky a podmínek jejího provozu roli asi spíš jiné požadavky.
Napadá mě, že při vyšším anodovém napětí by se mohla anoda i při ještě malém katodovém proudu vyšší energií dopadajících elektronů odplyňovat, ale tak úplně se mi to nezdá. Nevím. V elektronkách dochází i k jevům, které znali spíš pamětníci, my je můžeme znovu objevovat a dumat nad nimi. Jak komplexně se elektronky chovají jsem pozoroval při regeneraci katod.
Přižhavováním katody se její stárnutí opravdu dost zrychluje, vyšší teplota prý urychluje sublimaci kovového barya.
Lépe je pokusit se katodu regenerovat elektrolýzou kysličníku barya a touto cestou zvýšením podílu kovového barya. Ale getr musí být ještě schopen dostatečně sorbovat uvolněný kyslík průběžně během elektrolýzy i po jejím skončení. Když už je hodně nasycený, roste v elektronce tlak plynného kyslíku v ustáleném stavu, vzniká modrosvit a zhoršují se elektrické vlastnosti. Zahřátý getr nejspíš nasákne kyslík z povrchu do větší hloubky a tím se ještě trochu obnoví jeho čerpací schopnost, ale samozřejmě přitom sklo nesmí prasknout, samo se odplyňovat nebo v sobě baryum dokonce rozpustit. Hodně může pomoct znovu indukčně rozžhavit zásobník barya a odpařit na sklo jeho případné zbytky. Většinou se tam ještě aspoň maličký zbyteček najde a vytvoří na prasátku nový aktivní povrch, který může modrosvit potlačit. To už ale beru jako poslední prodloužení životnosti elektronky, další pokus o regeneraci katody by už stav mohl nevratně zhoršit. Mimochodem, u osciloskopické obrazovky RFT z Aukra prasátko téměř chybělo a po řádném odpaření getru se mi velmi snadno povedlo mrtvou katodu zregenerovat do normálního stavu.
Takto si to představuji podle publikovaných informací a podle vlastních pokusů.
Mechanismus regenerace "odprsknutím" u obrazovek se vysvětluje odloupnutím vyčerpaného povlaku. Možné to je. Funguje většinou obojí a asi s trochu jinou perspektivou další životnosti. U mrtvé barevné obrazovky jsem se dopracoval k docela dobrému a asi trvanlivějšímu stavu katod trpělivou kombinací obou metod.
Pokud žhavicí vlákno v úseku mezi katodou a kolíkem zasvítí, což moc nesouvisí s opotřebením elektronky (pokud se opotřebení katody dožije), znamená to pouze riziko, že se v tom místě při tom opakovaném zasvícení dříve nebo později přepálí (přeruší). Když se přepálí, tak to požadavek na výměnu znamená okamžitě, jakmile má být zařízení znovu plně funkční.
Já jsem se proudový náraz, jakkoliv krátký, pokusil omezit uvedeným termistorem. Ale vysvětlil jsem, proč to nedoporučuji jednoznačně. Není to potřebné a má to své nevýhody. Když je díky žárovičkám s tenkými vlákny proudová špička dostatečně krátká, nevadí elektronkám (které, jak správně upozorňuje BOBOBO, ostatně většinou nějak přežily i bez ochrany a se žárovičkami je situace nesrovnatelně příznivější) a nevadí ani těm žárovičkám, které se v tu chvilku jen přiblíží teplotě vlákna, na kterou jsou navržené.

[RayeR]

[Lojza1]

V souvislosti s laděním potíží s filamentem u čínské 3D tiskárničky jsem vygooglovat vysokoteplotní NTC použitelné do 300 °C.

https://www.semitec-global.com/uploads/2022/01/P18-NT-Thermistor.pdf

https://semitec-shop.com/category/select/cid/566/pid/10642

Je to ale senzor a musel by se při takovém použití promyslet a otestovat. Bylo by to možná slibnější, než zmíněný Pramet. Dostupnost ani cena k tomu nemotivují.

[Otkundes]

Elektronkami řady „U“ se v poválečném období, až do konce padesátých let, osazovaly zejména univerzální radiopřijímače, schopné provozu na stejnosměrnou i na střídavou síť. Pokud není žádoucí, v historickém rádiu s univerzálním napájením provádět změny v zapojení, doplňovat ho o další neoriginální součásti, možná lépe vyhoví regulace napájecího napětí před rádiem. Třeba postupným zvyšováním napájecího napětí rádia přes regulační autotransformátor, jednocestným usměrněním síťového napětí diodou, s opožděným připnutím druhé antiparalelní diody, nebo její překlenutí spínačem, případně nějaký regulovaný zdroj ss proudu. V případě uzemnění rádia přes oddělovací kondenzátor, možná i řízeným usměrňovačem (Graetz ze dvou diod, dvou tyristorů a jejich řízení).

[Ian]

Zrovna tu renovuju jeden Talisman. Napětí sítě je u nás 241V. Měřil jsem elektronky a vypadá to, že odpory vláken za studena jsou cca 6-7x menší než by měly být v pracovním bodě. Třeba UBL21 má 81R, ale katalog říká 55V při 100mA. Když sečtu všechny odpory zastudena v okruhu žhavení vs napětí sítě vychází mi startovací proud zastudena cca 250mA.
Uvažuju, že bych vyměnil ten 700R za 1k (kvůli 240V). Nicméně pořád to neřeší ten proudový ráz při startu.

[Hill]

V Talismanech ten proudový ráz hlídaly žárovky nad stupnicí v roli pojistek. Přece jen měly tenčí vlákno.
Přerušené žhavení ani srážecí odpor nepamatuji, ale žároviček několik odešlo.

[Hill]

V Talismanech ten proudový ráz hlídaly žárovky nad stupnicí v roli pojistek. Přece jen měly tenčí vlákno.
Přerušené žhavení ani srážecí odpor nepamatuji, ale žároviček několik odešlo.

[xsc]

Žárovky to rozhodně neuhlídají, jednak jsou taky studené a hlavně jsou na 300mA, takže je jim to jedno. Pravda je, že už jsem několik UBL21 s přerušeným žhavením potkal, zbylé elektronky na to moc netrpí. Zvyšovat ten sériový odpor na 1k je nesmysl, to by bylo podžhavené. Pokud bych chtěl ubrat 20V, tak to vychází na 900ohmů. Ale protože u Talismanů radši přidávám odpor 56 ohm do série se žárovkami, aby kleslo anodové napětí, víc než 750-800 ohmů nemá smysl. A pokud ten drátový odpor přežil, nepřidávám tam nic. To anodové napětí je třeba hlídat, UBL při vyšším napětí trpí mřížkovým proudem, zvlášť ty polské.
On je Talisman navržen dost na prasáka, vždyť reprák ani nedosedá přesně ke skříni, ani nesedí rozměrově s výřezem. Díky tomu to nehraje žádné hloubky ale taky to nebručí

[RayeR]

Tak ono ani s prilehajicim reprackem k bedne by to moc nenabasovalo, zase se to lepe opravuje, kdyz se da vytahnout cele sasko i s repro v jednom kuse. Nemam rad, kdyz vedle sasi planda jeste trafo a reprak, vsechno propojene tvrdyma dratama se skrehlou izolaci...

Moc Uckovych lamp se spalenym vlaknem jsem nepotkal, kdyz si radio pustim jednou za uherak, tak to asi nema cenu resit. V tomhle mi prisla nadcasova radia s trafem, kde byvalo temer vzdy vice odbocek, aby to kompenzovalo tehdy variabilitu site, dnes staci vse prepnout na odbocku 240V a je to...

BTW pry ted 31.3. konci Country radio z Liblic...
My víme... Tady už ta informace byla už předminulé úterý.
Hill

[rnbw]

Trafo bolo ale drahe, tak nasli riesenie bez neho.

[rnbw]

Trafo bolo ale drahe, tak nasli riesenie bez neho.

[Otkundes]

Transformátor sice rádio prodražoval, ale důvodem k jeho vynechání u některých konstrukcí radiopřijímačů, byla snaha jeho konstruktérů o vytvoření univerzálního AC/DC přijímače.
V předválečné a relativně dlouho i v poválečné době, ještě u nás všude neexistovala propojená střídavá elektrizační síť, jak ji známe. Často stála elektrifikace některých obcí na regionálních elektrárnách, generujících stejnosměrný proud. I v těchto lokalitách, však byla žádoucí informovanost obyvatelstva. Místo tzv. „vybubnování zprávy“ bylo vhodnější, ji na celém území jednotně rozhlásit. Proto máme i název Rozhlas.

[Hill]

Taková Philetta, jejímž nepříliš volným pokračovatelem byl Talisman, musela být ještě bezpodmínečně univerzální. U nás se to udrželo hlavně kvůli ceně, bez trafa to bylo levnější a bylo potřeba dostat hlavně propagandu mezi co nejvíc lidí. Levný lidový přijímač byl už před lety vyzkoušený recept, a do něj Philetta nebo Talisman náramně zapadaly.
Pro sdělovací techniku byla přípustná obdoba dnešní dvojité izolace, tehdy se jí říkalo "izolované provedení". Výhoda univerzálního přijímače požadovaného pro export trvala hluboko do padesátých let, kdy už stejnosměrné sítě na našem území prakticky neexistovaly, ale dělat stejný přijímač jednou s transformátorem a podruhé bez něj postrádalo smysl. Tedy, ne, že by téměř identické zapojení nebylo v několika různých typech, ale přece jen se jmenovaly jinak, měly transformátor, byly osazené elektronkami s paralelním žhavením 6,3 V řady 6 nebo E ve větších skříních a byly dražší. Později se stejná situace opakovala u televizních přijímačů počínaje Mánesem 4102U až po Lunu 4259U (a odvozené typy). Mezitím už se dělala řada Dukla, od níž už byla střídavá napájecí síť podmínkou, ať už proto, že uvnitř bylo autotrafo, nebo tyristorový regulátor ve zdroji.

Na transformátorech "vyrostl" i Max Grundig: po krátké službě u Wehrmacht, kde to dotáhl na vrchního spojaře, byl služby zproštěn a spustil v tanečním sále hostince ve Vachu u Norimberka navijárnu cívek a traf pro pojítka Wehrmachtu.
Dělaly pro něj totálně nasazené Ukrajinky, a prý si toho moc považovaly.
V létě 1945 přestěhovaly celou výrobu do Fürthu, to je dnes část Norimberku.
Tam, přímo v jednom městě, existovaly na jednom konci střídavá síť, a na druhém stejnosměrná. To ale spojenci neřešili. Prostě "získávali" rádia často ještě zabalená ve skladech, nebo málo poškozená ze sutin - a převezli si je do druhé sítě. Samozřejmě ve stejnosměrné síti transformátory obvykle shořely, tak u Grundigů bylo pořád co převíjet.
Těch "katapultů", které Grundig využil, bylo později samozřejmě víc. Ať se historici dohadují, který ho vystřelil o větší kus, už s tím stejně nic nenaděláme.

[Hill]

Taková Philetta, jejímž nepříliš volným pokračovatelem byl Talisman, musela být ještě bezpodmínečně univerzální. U nás se to udrželo hlavně kvůli ceně, bez trafa to bylo levnější a bylo potřeba dostat hlavně propagandu mezi co nejvíc lidí. Levný lidový přijímač byl už před lety vyzkoušený recept, a do něj Philetta nebo Talisman náramně zapadaly.
Pro sdělovací techniku byla přípustná obdoba dnešní dvojité izolace, tehdy se jí říkalo "izolované provedení". Výhoda univerzálního přijímače požadovaného pro export trvala hluboko do padesátých let, kdy už stejnosměrné sítě na našem území prakticky neexistovaly, ale dělat stejný přijímač jednou s transformátorem a podruhé bez něj postrádalo smysl. Tedy, ne, že by téměř identické zapojení nebylo v několika různých typech, ale přece jen se jmenovaly jinak, měly transformátor, byly osazené elektronkami s paralelním žhavením 6,3 V řady 6 nebo E ve větších skříních a byly dražší. Později se stejná situace opakovala u televizních přijímačů počínaje Mánesem 4102U až po Lunu 4259U (a odvozené typy). Mezitím už se dělala řada Dukla, od níž už byla střídavá napájecí síť podmínkou, ať už proto, že uvnitř bylo autotrafo, nebo tyristorový regulátor ve zdroji.

Na transformátorech "vyrostl" i Max Grundig: po krátké službě u Wehrmacht, kde to dotáhl na vrchního spojaře, byl služby zproštěn a spustil v tanečním sále hostince ve Vachu u Norimberka navijárnu cívek a traf pro pojítka Wehrmachtu.
Dělaly pro něj totálně nasazené Ukrajinky, a prý si toho moc považovaly.
V létě 1945 přestěhovaly celou výrobu do Fürthu, to je dnes část Norimberku.
Tam, přímo v jednom městě, existovaly na jednom konci střídavá síť, a na druhém stejnosměrná. To ale spojenci neřešili. Prostě "získávali" rádia často ještě zabalená ve skladech, nebo málo poškozená ze sutin - a převezli si je do druhé sítě. Samozřejmě ve stejnosměrné síti transformátory obvykle shořely, tak u Grundigů bylo pořád co převíjet.
Těch "katapultů", které Grundig využil, bylo později samozřejmě víc. Ať se historici dohadují, který ho vystřelil o větší kus, už s tím stejně nic nenaděláme.